Šumava

Tak snad abych to taky sepsala, ne?

Cereálie: Filipova Huť, chata Ligy lesní moudrosti, přesně rozpoložení tadyk v mapě ( pro lenochy )

Vidíte všude kolem ty neprostupné lesy, že? Nádhera, viďte? Já si tady pro sebe noblesám ještě dneska. A to jsme tam byli prosím pěkně od 7. března do 12. března (rok je u obou dní stejný, abyste si nemysleli !). Krásných pět dní, kt. jsme pak dalších 14 dní odstonávali a platili tak za pobyt na Šumavě (čti v nebi) krutou daň. Ještě že další návštěva indiánské chaty se uskuteční až za rok.

Příznivé bylo, že jsem zas po sto letech stála a světe div se (divte se !) jela na lyžích. A dokonce jsem nespadla, ani jednou jedinkrát, prostě vůbec. A jelo se mi moc prímově. Prcek mezi tím sáňkoval s taťuldou. Sice jsem jezdila jen na svahu pro snowboardisty a děti na sáňkách (no jooo... tak se smějte no), ale i tak dobrý. To bylo někdy ve středu, kdy už s námi byl Michal. V úterý jsem byli na Kvildě sice taky, ale to jsem odmítla vlézt do lyžáků. Ve středu už se kámoška nedala odradit a narvala mě do těch španělských bot už v chatě. Že se v nich pohybuju jako Quasimod, jí bylo úplně ukradené. Nejvtipnější bylo, když jsme vystupovali z auta na Kvildě a ona prej že nepotřebuju hůlky - je pravda, že na lyžování samotné jsem ty hůlky opravdu nepotřebovala, ale na zastavení u vleku v nějaké normální vzdálenosti (a ne až když jsem beznadějně zamotaná ve šnůrách) jsem je prostě potřebovala !

Teď už to vemu podle dnů, ať v tom nemáte chaos:

neděle 7. března - příjezd
- jela jsem já, divoch, kámoška, její dvě děti a dcera další kámošky či spíše známé
- jeli jsme po pražském okruhu
- jeli jsme nějaké tři hodiny, možná dvě a půl, ke konci už to s prckem pěkně házelo a rval se ze sedačky tak usilovně, že jsem už pozdějc ani neměla sílu držet ho na místě
- po příjezdu jsme si rozdělili pokoje a postupně se začali sjíždět další spoluobyvatelé (další dvě rodiny)

pondělí 8. března - příroda
- okolí se mi těžko popisuje, protože mě napadají jen samá vzletná slova a když je začnu matlat k sobě, vyznívá to tak až to skoro vyhnívá, ale pokusím se alespoň o něco: když mrknete na tu mapu, vidíte, že jsou všude kolem lesy, uprostřed klikatý potůček, sem-tam domek. Domky jsou stylové, krásně zapadající, staré i nové (ty jsou decentní, byť prudce moderní, z přírodních materiálů a krajinu nijak nenarušují, dokonce bych řekla, že s ní krásně znějí dohromady). Sníh se tam jen pluhuje, protože je to už první zona národního parku. Vypluhované a ostopované (pluh dělá zároveň i stopu pro běžkaře) jsou i chodníčky přes louku. Protáhnuté pluhem jsou samozřejmě i cesty, aby se každý osadník dostal v pohodě k tomu svému baráčku. Po jedné takové cestě (vlastně po dvou - jednu jsem našla s kámoškou a druhou o dva dny později s druhou kámoškou, aby se to nepletlo !) jsme se vozili na saních. Po té druhé to šlo tedy jako po másle, učiněná bobová dráha :o) Mezi těmi cestami a stopami ležel sníh, metry sněhu, nádherného jemného, sypkého a třpitivého prašanu. Neporušený sníh, žádné šlápoty, žádné psí (či jiné) chcanky, žádné špinavé haldy odrhutého sněhu, žádný bordel, žádné odpadky. Bílo kam oko dohlédlo. ... Nad tím vším byly v noci tuny hvězd a přes den svítilo slunce tak jasně, že se nedalo být venku bez brýlí.

úterý 9. března - příjezd zbytku sestavy
- odpoledne dorazil Michal
- dopoledne jsem byla poprvé na Kvildě, s malým jsme se sáňkovali a pak jsme ho postavili na lyže, moc ho to nebavilo, taky proto, že jsem na něj houkala, aby si dal pracičky na kolínečka... houkala jsem trochu víc nahlas a rázně, takže pak chudák držel postoj i u auta, kdy už lyže na nohách tedy opravdu neměl

středa 10. března - chata
- chata je vynovená, luxusní, upravená, rozšířená (přístavba) ... no krása prostě :o)
- z okna jsme měli výhled na les a hromadu sněhu a taky na ty hvězdy a měsíc
- topilo se tam v ohromném kotli na dřevo a vypadalo to v něm jako v pekle
- hrály se deskové hry, prcek nejvíc miloval šachy, ale nemyslete si, že je hrál nebo tak něco, on je jen vždycky rozložil na stůl a skládal vedle sebe na desku a pak zase zpátky do krabice, pařily se i Želví závody, Bang (myslím, že při spojení mě a Bangu má kámoščina dcera záchvaty smíchu ještě dneska ;o) - ve zkratce - byla jsem největší dřevo ze všech a tolik mozkových výpadků v jednom večeru jsem neměla snad ještě nidky) a Střelené kachny nebo tak nějak.
- o vaření jsme se dělily s holkama; já jsem toho teda moc nenavařila, ale doteď vzpomínám na palačinky, kt. jsem se konečně přinutila smažit na ne-teflonové pánvi (holt když se musí, tak se musí) a na gulášek, na kt. se mi sbíhají sliny, kdykoliv na něj pomyslím !
- každá rodina měla svůj pokoj a nakonec si všichni zamykali, protože prcek chodil i tam, kam neměl a krámoval skříně a tašky a taky kradl ostatním dětem sladkosti a hračky :o)
- měli jsme na pokoji dvoupatrovou postel, na kt. se během jednoho dne to naše torpédo naučilo vylézt, další den i slézt a o dva další dny později lezl dolů ne po žebříku, ale pěkně po druhé straně tak, že spustil nohy na spodní pryčnu a doufal, že nespadne

čtvrtek 11. března - sáňkování
- ve čtvrtek jsme s kámoškou objevily za hospodou svah, resp. protaženou cestu), po kterém se dalo krásně sáňkovat
- tolik srandy jsem už dlouho nezažila
- úplně jsem zapomněla, jak blbě jdou vytáhnout zacvaknuté brzdy u bobů
- mezi tím, co jsem se řehtala, druhá půlka mozku zpracovávala stále více a více aktuální otázky: "Přejedu ji, nepřejedu? Stihne uhnout? Sakra... ta brza drží jako přibitá. Tak nohama...!"; skoro jsem si spálila podřážky, ale ubrzdila jsem to a skončila v závěji. Řehtaly jsem se obě jako paka - aneb matky jezdí samy na bobech, zatímco se děcka tlačí na sáních :o)

pátek 12. března - odjezd
- no tady vám toho už moc neřeknu
- je to spojení všechno, co jsem napsala před chvílí... každý si ten poslední den snažil užít, jak nejvíc se dalo

Uff... gratuluji a děkuji, pokud jste dočetli až sem. Mám i nějaké fotky, dodám je, až je vydoluju v mobilu.