Indiáni

Uf, tak jsem to přežila. A to mě ani nepotkala ta strašlivá větrná smršť, protože jsem odjela o den dřív. Byla jsem tam vlastně jen na jednu noc a myslím, že to bohatě stačilo :o)

Rok: 2010
Místo: Kosový (kosí) potok, lokalita Slavkovský les

V Praze jsme s rošťákem nasedli na vlak a po krásných luxusních vedrem (a to zdaleka nebyl takový hic, jako když jsme jeli zpátky) prosycených třech hodinách jsme vystoupili v Plané u Mariánských lázní. Tam nás vyzvedla kámoška a frčeli jsme na louku. Tedy vlastně na louky. Jedna spodní. Druhá horní. My byli samozřejmě v té horní, ale nebyla to taková hrůza, do kopečka se šlo jen polehounku a chvilinku.

Tee-pee, bederní roušky, sheltery, potok nahoře unavený a malinký, dole bujarý a rozjásaný a (co bylo nejdůležitější) - náááádherně stuuuudenýý. V potoce jsem prala na kusu šutru jako na valše, umývalo se tam nádobí (ekologicky a to tedy tak, že se do nádoby buď nabraly šutříky a trochu se rýžovalo anebo tak, že se prostě utrhnul kousek trávy a tím se to celé vytřelo), brouzdaly se tam děti a v jeho spodní části se pak oblažovali dospělí (děti samo taky, protože indiáni jsou otužilí a to tak, že se v té ledovici koupalo i roční dítě a ani neceklo), rozdělávání ohně od jiskřičky (ocilka, ostrý šutr, připravený troud, prsk, jiskřička do troudu, troud do jedné ruky, druhou na to zlehka přimáčknout takové ty drobné větvičenky z lesa, pak to celé hořící dát do větších větviček atd.) - nevěřila bych tomu, kdyby to kámoška ukázkově nepředvedla ve snaze uvažit oběd, vaření v kotlíkách či nasucho v pánvi, spaní u ohně, prouzené naprosto všechno, co bylo ve stanu, dlouhé černé vlasy, indiánská jména, mokasíny, naprostý veget a pohoda.

Do toho všeho lítalo to moje splašené děcko jako magor, takže jsem moc odpočinku neužila, ale to koupání, praní na šutru a sušení na louce bylo natolik luxusní, že na celou tu akci budu ještě dlouho vzpomínat.

Krásné bylo, když mi foťáček zahlásil po prvním spuštění prázdnou batery, takže se spoléhám pouze na foťák kámošky, kterou ale potkal uragán a následný slejvák, pročež zachraňovala sousední tee-pee (protože její bylo potrháno kousek od místa, na kt. původně stálo) a následně i oblečení ze svého létajícího tee-pee a na foťáček a pár dalších věcí v tom děsivém kolotoči zapomněla. Nezbývá než doufat, že se kartička s tolik chtěným obsahem ještě vzpamatuje.

Aano, vidím vám tu otázku na očích - čůralo se a kadilo se do latríny, nad níž byla natažená celta. No prostě tureckej záchod. Děti mohly čurkat na krajích louky nebo vyhopsat nahoru po svahu. Ostatně - napravo borovice, nalevo smrky. Krásná úžlabinka, akorát kdyby ty stromy nepadaly, když "trochu" fouklo v tu sobotu...

A jeden zázrak na konec: v té úžlabince nebyl signáleček, takže když jsem ve vlaku zpátky zjistila, že jsem si v tee-pee zabudla zbrusu nový cínový náhrdelník, psala jsem na všechny strany a doufala, že se ta zvěst donese kámošce dřív, než se mému dárku něco stane. No donesla se. Po slejváku se na chvíli rozjasnilo, sms-ka přišla, kámoška za pomoci ostatních po-ma-lu rozbalila to, co zbylo z úplně nového !!!! tee-pee a pod jednou z dřevěných tyčí ho našla. Pak signál zmizel (anebo možná zmizel hned poté, co sms došla). Takže náhrdelník si užil svých několik minut slávy a já si vzpomenu na indiány pokaždé, když ho budu mít na krku :o)

Howgh !

Šumava

Tak snad abych to taky sepsala, ne?

Cereálie: Filipova Huť, chata Ligy lesní moudrosti, přesně rozpoložení tadyk v mapě ( pro lenochy )

Vidíte všude kolem ty neprostupné lesy, že? Nádhera, viďte? Já si tady pro sebe noblesám ještě dneska. A to jsme tam byli prosím pěkně od 7. března do 12. března (rok je u obou dní stejný, abyste si nemysleli !). Krásných pět dní, kt. jsme pak dalších 14 dní odstonávali a platili tak za pobyt na Šumavě (čti v nebi) krutou daň. Ještě že další návštěva indiánské chaty se uskuteční až za rok.

Příznivé bylo, že jsem zas po sto letech stála a světe div se (divte se !) jela na lyžích. A dokonce jsem nespadla, ani jednou jedinkrát, prostě vůbec. A jelo se mi moc prímově. Prcek mezi tím sáňkoval s taťuldou. Sice jsem jezdila jen na svahu pro snowboardisty a děti na sáňkách (no jooo... tak se smějte no), ale i tak dobrý. To bylo někdy ve středu, kdy už s námi byl Michal. V úterý jsem byli na Kvildě sice taky, ale to jsem odmítla vlézt do lyžáků. Ve středu už se kámoška nedala odradit a narvala mě do těch španělských bot už v chatě. Že se v nich pohybuju jako Quasimod, jí bylo úplně ukradené. Nejvtipnější bylo, když jsme vystupovali z auta na Kvildě a ona prej že nepotřebuju hůlky - je pravda, že na lyžování samotné jsem ty hůlky opravdu nepotřebovala, ale na zastavení u vleku v nějaké normální vzdálenosti (a ne až když jsem beznadějně zamotaná ve šnůrách) jsem je prostě potřebovala !

Teď už to vemu podle dnů, ať v tom nemáte chaos:

neděle 7. března - příjezd
- jela jsem já, divoch, kámoška, její dvě děti a dcera další kámošky či spíše známé
- jeli jsme po pražském okruhu
- jeli jsme nějaké tři hodiny, možná dvě a půl, ke konci už to s prckem pěkně házelo a rval se ze sedačky tak usilovně, že jsem už pozdějc ani neměla sílu držet ho na místě
- po příjezdu jsme si rozdělili pokoje a postupně se začali sjíždět další spoluobyvatelé (další dvě rodiny)

pondělí 8. března - příroda
- okolí se mi těžko popisuje, protože mě napadají jen samá vzletná slova a když je začnu matlat k sobě, vyznívá to tak až to skoro vyhnívá, ale pokusím se alespoň o něco: když mrknete na tu mapu, vidíte, že jsou všude kolem lesy, uprostřed klikatý potůček, sem-tam domek. Domky jsou stylové, krásně zapadající, staré i nové (ty jsou decentní, byť prudce moderní, z přírodních materiálů a krajinu nijak nenarušují, dokonce bych řekla, že s ní krásně znějí dohromady). Sníh se tam jen pluhuje, protože je to už první zona národního parku. Vypluhované a ostopované (pluh dělá zároveň i stopu pro běžkaře) jsou i chodníčky přes louku. Protáhnuté pluhem jsou samozřejmě i cesty, aby se každý osadník dostal v pohodě k tomu svému baráčku. Po jedné takové cestě (vlastně po dvou - jednu jsem našla s kámoškou a druhou o dva dny později s druhou kámoškou, aby se to nepletlo !) jsme se vozili na saních. Po té druhé to šlo tedy jako po másle, učiněná bobová dráha :o) Mezi těmi cestami a stopami ležel sníh, metry sněhu, nádherného jemného, sypkého a třpitivého prašanu. Neporušený sníh, žádné šlápoty, žádné psí (či jiné) chcanky, žádné špinavé haldy odrhutého sněhu, žádný bordel, žádné odpadky. Bílo kam oko dohlédlo. ... Nad tím vším byly v noci tuny hvězd a přes den svítilo slunce tak jasně, že se nedalo být venku bez brýlí.

úterý 9. března - příjezd zbytku sestavy
- odpoledne dorazil Michal
- dopoledne jsem byla poprvé na Kvildě, s malým jsme se sáňkovali a pak jsme ho postavili na lyže, moc ho to nebavilo, taky proto, že jsem na něj houkala, aby si dal pracičky na kolínečka... houkala jsem trochu víc nahlas a rázně, takže pak chudák držel postoj i u auta, kdy už lyže na nohách tedy opravdu neměl

středa 10. března - chata
- chata je vynovená, luxusní, upravená, rozšířená (přístavba) ... no krása prostě :o)
- z okna jsme měli výhled na les a hromadu sněhu a taky na ty hvězdy a měsíc
- topilo se tam v ohromném kotli na dřevo a vypadalo to v něm jako v pekle
- hrály se deskové hry, prcek nejvíc miloval šachy, ale nemyslete si, že je hrál nebo tak něco, on je jen vždycky rozložil na stůl a skládal vedle sebe na desku a pak zase zpátky do krabice, pařily se i Želví závody, Bang (myslím, že při spojení mě a Bangu má kámoščina dcera záchvaty smíchu ještě dneska ;o) - ve zkratce - byla jsem největší dřevo ze všech a tolik mozkových výpadků v jednom večeru jsem neměla snad ještě nidky) a Střelené kachny nebo tak nějak.
- o vaření jsme se dělily s holkama; já jsem toho teda moc nenavařila, ale doteď vzpomínám na palačinky, kt. jsem se konečně přinutila smažit na ne-teflonové pánvi (holt když se musí, tak se musí) a na gulášek, na kt. se mi sbíhají sliny, kdykoliv na něj pomyslím !
- každá rodina měla svůj pokoj a nakonec si všichni zamykali, protože prcek chodil i tam, kam neměl a krámoval skříně a tašky a taky kradl ostatním dětem sladkosti a hračky :o)
- měli jsme na pokoji dvoupatrovou postel, na kt. se během jednoho dne to naše torpédo naučilo vylézt, další den i slézt a o dva další dny později lezl dolů ne po žebříku, ale pěkně po druhé straně tak, že spustil nohy na spodní pryčnu a doufal, že nespadne

čtvrtek 11. března - sáňkování
- ve čtvrtek jsme s kámoškou objevily za hospodou svah, resp. protaženou cestu), po kterém se dalo krásně sáňkovat
- tolik srandy jsem už dlouho nezažila
- úplně jsem zapomněla, jak blbě jdou vytáhnout zacvaknuté brzdy u bobů
- mezi tím, co jsem se řehtala, druhá půlka mozku zpracovávala stále více a více aktuální otázky: "Přejedu ji, nepřejedu? Stihne uhnout? Sakra... ta brza drží jako přibitá. Tak nohama...!"; skoro jsem si spálila podřážky, ale ubrzdila jsem to a skončila v závěji. Řehtaly jsem se obě jako paka - aneb matky jezdí samy na bobech, zatímco se děcka tlačí na sáních :o)

pátek 12. března - odjezd
- no tady vám toho už moc neřeknu
- je to spojení všechno, co jsem napsala před chvílí... každý si ten poslední den snažil užít, jak nejvíc se dalo

Uff... gratuluji a děkuji, pokud jste dočetli až sem. Mám i nějaké fotky, dodám je, až je vydoluju v mobilu.

Oblíbené seriály a jejich znělky

byl jednou jeden život
rychlá rota
my z kačerova
gumídci
tom a jerry
willy fog
šmoulové
nessovi
včelka mája
sport billy
shaun the sheep
timmy time
mrňousci - i snaha se cení, že? :o)
hrabě káčula


majka z gurunu
návštěvníci
nemocnice na kraji města
sanitka
hříšní lidé města pražského
pehavý max a strašidla
arabela
pan tau
vlak dětství a naděje


pevnost boyard
hry bez hranic
vega


pobřežní hlídka
jump street 21
beverly hills 90210
dexter
profesionálové
beze stopy
čarodejky
gillmorova děvčata
sabrina malá čarodějka
hercule poirot
alf
krok za krokem
show billa crosbyho
plný dům
všichni starostovi muži
sex ve městě
ally mcbeal
goro bílý pes
opičí král
dallas
dva roky prázdnin
helena a její chlapci
sandokan
robin hood
skippy
mash
vinnetou
vilem tell
přátelé
mcgyver
the big bang theory
pipi
house md
nemocnice chicago hope
pohotovost
taken


babylon 5:
1. řada
2. řada
3. řada
4. řada
5. řada


csi:
las vegas
miami
new york



Doplněné:

taková normální rodinka
superman
čtyři z tanku a pes (pro změnu po polski)
twin peaks
nulová šance
akta x
věřte-nevěřte
čarodějky školou povinné
dinosauři Překlad: Zlato, jsem doma! ;o)
the tudors
vražedné pobřeží
škola zlomených srdcí
knight rider (není česky, ale to asi neva ;o)
matlock
jake a tlusťoch
hunter
kojak
miami vice
magnum
dempsey a makepeace
brutální nikita
hvězdná brána (zimomravky po chrbte...)
tarzan
daktari
walker texas ranger
doktorka quinová
melrose place
dynastie
odpadlík
magion

A další přidané:
dva a půl chlapa
fresh prince
happy tree friends
flinstoneovi
chůva k pohledání
zoufalé manželky
daria (není to znělka, ale je to boží)
JAG
south park (japonsky)
můj přítel monk
vraždy v midsomeru (wow!)
ženatý, se závazky
krajní meze, anglicky
kutil tim
komisař rex
odložené případy
diagnoza vražda
columbo (fakt?)
buffy, krotitelka upírů
bratrstvo neohrožených
příběhy alfreda hitchcocka
námořní vyšetřovací služba
hercules (takového řečnění a ještě anglicky
xena (to samé)
smallville
simpsonovi :o)
the o.c.
perry mason (a pořád dokola)

O Star Treku vím, jen ho musím napřed zpracovat ;o)


A k těmhle nemůžu najít pořádně koukatelné video:
čáryfuk
létající čestmír
smolíkovi
julie lescaut
kobra 11

...až dospějeme. Ale kam?

Včera jsem byla na koncertě Jana Budaře. Těm, kt. ho už takhle krásně na živo viděli, stačí jen tahle první věta. Pro ty ostatní píšu i další řádky, aby jaksi... no aby si ty písničky poslechli a smáli se nebo slzeli, tak jako já :o)

Ještě než jsem nastoupila do vlaku, přišla mi sms od té malé zlobivky, kt. mi dycky něco ukáže a pak mě nechá se v tom ráchat (protože ona už je vyráchaná a není jí pomoci, takže to musí jednoznačně poslat dál, aby se šplouchali i ostatní, jasný), že už je na místě, že máme místa úplně vepředu a že Honza Budař zkouší !!! (možná napsala ještě o jeden vykřičník víc, ale to je asi fuk, že?). Dorazila jsem asi dvacet minut před začátkem koncertu. Budaře jsem sice neviděla, ale zato měl přes mou židli přehozený kabát a tašku a na stole položený klobouk. Ehm... jsem si sedla na jinou židli a nábožně koukala na ty věcičky. Marťa taky koukala. Jsme koukaly... Je pravda, že za chvíli už jsme obě srandovaly a smály se jako blázni (klasika) s tím, že se určitě v té extázi, do kt. se během koncertu dostanem, vrhneme ke klavíru a bude se to celé muset přerušit a noviny o nás budou psát a tak. No nakonec se nic takového nedělo, ale euforie to byla velká i bez toho :o)

Pořadí písniček si samozřejmě nepamatuju, protože jen co se poprvé usmál, byla jsem ztracená (a Marťule se jen smála, šak mě zná), ale tuším, že hned při druhé písničce (Tanečník) vyzval Budař publikum, aby se osmělilo a přišlo tancovat. No netrvalo to přemlouvání dlouho a jedna ručka se zvedla. Marťa mi pak řekla, že ta slečna tancovala už v Balbínce (Balbínova poetická hospůdka v Praze). K ní se pak přidal ještě vytáhlý mladík od našeho stolu. Teda... předvedli něco, co nikdo nečekal. Lidi pískali, pokřikovali, juchali, řvali na celé kolo, tleskali !! No úžasný to bylo; jako by to měli secvičené dopředu ! Budař z toho nic neměl, ale minimálně ryk publika mu zajisté aspoň trochu ten zážitek zprostředkoval :o) (seděl k nám tak nějak napůl zády a napůl xichtem, ale na tparket neviděl).

Chíli hrál poklidné písničky, chvíli do klavíru mlátil tak, že se zdálo, že se ten stařičký ubožáček rozpadne. Ale přežil to. Jak klavír, tak Budař. Pravda, ten ušlechtilý nástroj na tom byl o něco hůř, protože pozbyl strunu. Dlouhý táhlý zvuk se ozýval pokaždé, když na danou klávesu Honzík uhodil (a to jí ani nemusel nadávat). V druhé půlce koncertu se mi zdálo, že při hraní ve výškách se ozývá něco jako cinkání, kt. teda určitě běžně klavír nevydává :o) No Budař sám o sobě říkal, že je klavírní samouk a že teda nezná dril učitelek, kt. velmi rády dokola opakují větu "Nemlať tak do toho!" ... a tudíž trpí každý klavírek, na kt. hraje, protože on hraje opravdu s vervou sobě vlastní a to s vervou tak silnou, že ji některé tyto fortelné nástroje nevydržely a navždy odešly (asi do dřevěného nebe nebo kam).

Budař každou písničku nějak uvedl, povykládal příbeh a nezapomněl zmínit film, ve kt. se vědci potýkají s Bohem. No dá se to najít na YouTube pod názvem "what the bleep do we know", ale je tam toho nějak moc a já se přiznám, že se mi v tom nechce hrabat (taky proto, že bych tomu stejně prd rozuměla). Ale je pravda, že je toho celá série a asi to funguje tak, že dycky nějaký (kvantový) fyzik vysvětluje konkrétní jev (tak trochu Big Bang, ale vlastně vůbec). Viděla jsem akorát tohle video a úplně špatně to teda nevypadá. Tak třeba to někdo z vás zná a pokud ne, tak možná pozná (pokud bude chtít). Mno a taky říkal, že součástí toho videa, kde Ti vědci "bojují" s Bohem, je i cosi, kde zase vědec (pro změnu) ukazuje na skleničkách naplněných destilkou a popsaných pozitivními (Miluji Tě) a negativními (Chcípni!) nápisy a slovy. Krystaly z pozitivních skleniček jsou krásné květinky (jako vločky) zatím co krystaly té destilky z negativně laděných skleniček jsou divně zkroucené. Vzhledem k tomu, že nás tvoří z 60 procent voda...

Kdo ví, jestli je to pravda nebo ne (to video jsem jaksi ještě nenašla), ale něco na tom je. Všechno negativní (ale i pozitivní), co v životě zažijem se v nás ukládá a může se to i různými způsoby projevit (ale nemusí). Tak prej máme být hodní :o)

Napsala jsem toho už víc, než jsem si představovala, takže vám sem hodím už jen písničky a vy poslouchejte ...

Hajzlpapír, chleba a cola
Mezihvězdný
Nikdo neví, co je za smrtí
Makrela
Erekce
Dechovka na přání
Blind from love
Máminy prsa

...a mějte se krásně !

PS: málem bych zapomněla - Stránky Jana Budaře a Eliščin Bandu

Jdeme se družit...

No já jsem tedy spisovatelka, vskutku. Můj blog je úplně narvaný záznamy, že? :o) Ale co nadělám, někdy na to spisování fakt nemám náladu. Ale něco tady mám a podělím se o to s vámi.

Včera jsme byli s prckem mezi lidma ! No považte ... skoro nepředstavitelné, že? Šli jsme se s dítkem družit mezi maminky a děti. V Klecanské škole (a školce) se totiž konají po celý týden pravidelné aktivity Občanského sdružení Pravý Hradec. Malování a jiné tvořeníčko, tanečky a zpívání, cvičení mrňousků a batolat. Mají i nepravidelné aktivity, jako např. tuto sobotu pedig a někdy později seznámení s hudbou (pro rodiče) a dokonce nějakou výuku hudby přímo v rodině (ne jen pro dítě, ale i pro rodiče... pro celou rodinu prostě). Dokonce dávají i lekce klavíru nebo hry na flétnu.

My jsme se vypravili včera (tedy ve čtvrtek) na zpívání a tvoření. Zpívání probíhalo tak, že prcek lítal jako pako dokola a já jsem seděla na bobku a zpívala nebo běhala za ním. Potěšilo mě, že takových pošuků bylo ve třídě víc. Ovšem je třeba dodat, že děturence a zvláště to mé, se rády seznamují s novým prostředím a všechno si musí napřed vyzkoušet. Takže pevně věřím, že to příště už bude lepší a dokonce si i něco zazpíváme. Když paní učitelka (nebo jak se té paní "vedoucí" v tomhle případě říká) vytáhla rumba koule a jiné druhy třískátek a hrkátek, byl prcek první u hromádky nástrojů a vybíral. Pak s tím chvíli hrál a nakonec to pěkně spořádaně vrátil zase na hromádku. Dokonce byl obě písničky pěkně v rytmu. Zpívali jsme o koníčkách (prcek mi seděl na hrbu), kočkách, pejskách, ovečkách a jiném druhu domácího zvěrstva, ale i o jiných věcech, to dá rozum, já už si ale ty písničky nepamatuju. Ale bylo krásné pozorovat, jak některé děti prostě sedí na zadku. To je něco, co fakt neznám.

Druhá hodina byla ve znamení lepení, trhání, stříhání, štětečků... Ale taky toho, že opět některé děti seděly mámán na klíně a lepily a jiné (ano, uvažujete správným směrem) - jako třeba moje - běhalo zase jako to pako kpo místnosti a vždycky se jen na chvíli přišlo mrknout, co to ta máma dělá. Prcek přibehl, mrknul, zkritizoval nebo pochválil průběh a zase odběhl. Za pár minut už takhle běhala i holčička tvořící sousedky a za dalších pár minut i jiné děti a šíleně řvaly. No já jsem se jen smála, protože prcek a jeho divošství opět zapracovali a strhly pozornost více než jednoho dítěte. Maminky se ani moc nesnažily děti brzdit, páč byly taky rády, že se děcka vylétají.

Nakonec jsem tedy vytvořila rybičku vystřihnutou z kartonu a polepenou útržky všeho druhu. Opravdu vypadá, že ji lepilo malé dítě (aniž bych se nějak zásadně snažila). Rybička přijde na zeď a my se příští týden opět vypravíme do světa. A to jsem ještě zapoměla říct, že to celé stálo 40 Kč a že v pondělí asi půjdeme ještě cvičit :o)

Dětem zdar !

Město

Začala jsem psát status a jak vidíte (resp. čtete), je z toho celá poznámka. Zatím mám sice jen první větu, ale komu to vadí, že? Přistihla jsem se totiž, že v poslední době než abych napsala status anglicky, radši na něj dlabu. A tak sem jen házím hudbu nebo linkuju z fleru a mnohdy to doplňuju skřeky a orgastickými výkřiky... Taky žádnou poznámku jsem už dlouho nenapsala, vlastně teď už na ní docela intenzivně pracuju. Třeba bych mohla napsat něco o Szegedu.

Musím uznat, že jsem si to město docela užila. Po cestě tam jsem byla strašně vystresovaná. Především proto, že jsem anglicky nemluvila už ani nevím jak dlouho. A taky se dá říct, že potkávání nových lidí mě kdovíjak netěší. A teď jsem před sebou měla pár dnů v úplně cizím městě s úplně cizíma lidma. No klepala jsem se pěkně. Ještě, že se mnou jela Marie, protože vlastně sama bych tam vůbec nejela.

Pozitivní taky bylo, že jsem se po cestě stavila v Brně a prohlédla si nově oděný byteček té šílené "Číňanky", kt. se učí snad všechny možné i nemožné verze čínštiny a ještě ovládá to krásné čínské zpívání... (protože Číňani nemluví, ale zpívají). NO pěkné to bylo. I na absinth došlo. A ani opilá jsem nebyla ;o)

Cestu jsem tedy nakonec přežila a i seznámení s Peršanem a Japoncem a dalšími lidmi proběhlo v pohodě. Dokonce jsem ze sebe dokázala vydolovat pár vět anglicky a neudělat v nich ani jednu chybu ;o)) Byla jsem i na díze, snad po sto letech ! Neuvěřitelné. Pravda, stihla jsem se i ožrat a opít (jo, je v tom rozdíl). Taky jsem fotila jako blázen a chodila na dlouhé procházky, sama.

Marie mě vzala do největšího kostela v Szegedu. Kecaly jsme tam asi dvě hodiny, aniž by na nás někdo naběhl a vyhrožoval nám vyhozením na dlažbu :o) A byl uvnitř krásně vymalovaný, pořád bylo na co koukat. Ale měli zavřené zpovědnice... to jim neodpustím. Částečně to vynahradili obchůdkem, umístěným přímo v kostele. Nakoupila jsem si tam pohledy a náramek s křížkem a panenkou Marií a taky svůj první růženec, kt. jsem po zbytek pobytu buď žmoulala v ruce nebo hystericky hledala po kapsách či v kabelce.

A viděla jsem snad svůj první Japonský film - nehoda, on přežil, ona ne - jde znovu (amnézie) studovat medicínu - při pitvě on zjistí, že mu na stole leží jeho šílená (při nehodě zabitá) laska - zároveň ho sleduje další holčina a celé je to takové ... psycho ! Moc pěkný ;o) a nejlepší na tom bylo to čvachtání, když se studentíci hrabali ve vnitřnostech... super zvuk :o)

Jo a Tokaji je naprosto boží, slaďoučké víno. Už ho mám doma a těším se na něj jako malá :o) A Uniqum (či jak se to píše) chutná jako naše trošku silnější Becherovka. Když pak na to dáte ještě další Tokaji Muskotály a pak ještě dvě vodky smíchané v džusem, je radost doma až na půdu a komínem ven. Pěkný to bylo :o) Ráno jsem zdrhla, ani jsem se nerozloučila (ne, že bych nechtěla). Tohle utíkání mi fak jde...

Zapamatovala jsem si i něco Maďarsky. Třeba: Mi a neve? - Kamila vagyok, Szeretlek, Szia, Puszi, Egeshegedre, Mi van?, Keszenem... možná bych si vybavila i další věci, ale nemyslím si, že by to bylo nezbytně nutné :o)) (hlavně doufám, že to mám všechno dobře napsané).

Zpátky jsem už jela sama. Kupodivu jsem byla nervozní jen trochu. Zvládla jsem Budapešťské metro i nákup všech možných i nemožných lístků a jízdenek (jen na vlak a na metro ;o) a nespletla jsem si směr a pod. Cesta prostě na pohodu.

Baví vás to ještě? :o)) Jestli ne, tak nezoufejte, už mě stejně nic nenapadá. Fotky ze Szegedu mám už na zdi (další ještě přibydou) a žádné další perly už ze mě rozhodně nevypadnou.

Ačkoli možná přeci jen - dostalo mě, jak je Tisza v Szegedu špinavoučká. Břeh plný odpadků, voda plná plovoucího něčeho, na tom něčem sedí racci, u břehu jsou taky jakési velké hausboty, na kterých se dá půjčit kajak nebo loďka. Kousilínek od řeky je docela živá silnice, od ní vedou k řece schody, na kterých se dá samozřejmě sedět, pokud nejsou zrovna zalité vodou. Musím uznat, že jsem lačně pokukovala po protějším břehu, ale přecházet přes most se mi nechtělo, protože jsem nějak nedoviděla jeho konce a nechtělo se mi bloudit. (i tak jsem se dvakrát ztratila, ale pak zase našla, takže to nebyla taková hrůza)

Když jsem u vody byla poprvé (s Marií) říkala jsem si, co že je to za hnus, ale když jsem tam pak šla dvakrát sama, docela jsem si to místo zamilovala. Se všemi těmi odpadky, racky, pokaděným "podmostím" od holubů, mrtvolkami ptáků v různém stádiu rozkladu (aaaaa... ty bych dokázala očumovat hodiny a hodiny...), rybáři, kt. vypadali jako že tam sedí už hodně let... Nádherně odporná Tisza.

Na druhou stranu je Szeged plný jinanů, macešek a vůbec kytiček všeho druhu a je nádherně čistý. Našla jsem tam i pár soch, na kt. jsem byla zvyklá už z Bratislavy. Třeba sedící unuděnou slečnu nebo klauna, na kterého se dívá z druhé strany ulice elegantní maminka s dítkem :o)

A Szeged rovněž dostává milion bodů za každou velkou louži, do které jsem já mohla s rozběhem skočit a bavit se tím, jak se voda rozstřikuje do okolí :o)

Tak a teď už fakt končím ... Shab Bekheir !

Pračka

Volám prcka, ať mi jde pomoct dát oblečení do pračky. Vším třískne a běží jak o život. Otevře pračku a láduje do ní věci, kt. mu podávám. Pak se zastaví nad Michalovou mikinou a říká: "Táta" a foluje dál. Ukáže mi, kam dát prášek, ale protože je zrovna ta část pračky docela nějaká taková celá umouněná a jsou v ní zbytky pracího prostředku, pomůže mi i s umýváním. Pak nasype prášek (za mé asistence), sám (!!!) nastaví program a jedem :o)

Někdy mě fakt překvapuje, jak se šikovný. A kdybyste věděli, kam už dosáhne. To je nevídané. A kam nedosáhne, tam si přitáhne židli. Teď třeba zrovna teď poslouchá písničky (které si sám zapnul) a během každé písničky běhá dokola v pokojíčku. Pak počká, až začne další, a obíhá nanovo. Taky jsem si všimla, že už docela ovládá myšku, resp. daří se mu kurzor dostat tam, kam potřebuje. Zatím mu to teda chvíli trvá, ale to je (myslím) zcela pochopitelné :o) A s jakou rychlostí dokáže otevírat, zavírat a přemísťovat okna (ta v počítači, samozřejmě). To byste nevěřili. Dvacet oken otevřených jednou klávesovou zkratkou, kt. nemůžu odhalit! A kolikrát jsem přišla k ICQ a musela jsem psát zprava doleva, než jsem přišla na to, jak se z Blízkého Východu dostat zpátky do Evropy :o)

A jde mu i vysávání, akorát mu vždycky vemu vysavač, když se sací hubice začne přemísťovat směrem k peřinám, oknům, dveřím či skříním. Přeci jen vysátý koberec bohatě postačí k mé spokojenosti.

No ale abyste si nemysleli... před chvílí mi zdrhnul ven a donesl mi dáreček - krásnou hromádku hlíny až do obýváku. Donos a pod nos. Nebo třeba osolený čaj, to je taky lahůdka - ještě jačí máslo a člověk je rázem zase v Asii. Jak snadné :o)

A jak poctivě sprchuje všechny svoje hračky. Sám je špinavý od hlavy po paty, ale hračky musí být v rychtiku. Teď tady strašně čuchá k éterickému oleji a dělá "ble". NO, po pravdě, nedivím se mu. Zrovna tenhle nevoní nijak valně.

JO a taky jsem mu dneska zas velmi nepromyšleně dala papíry a propisku do pokojíčku. Výsledkem je popsaná ta světlá lajna mezi kachličkami v obýváku, tričko a stůl. V bloku není po čárce skoro památky, až na pár motolic, kt. nevím, co znamenají. Prcek se mi to teda snažil vysvětlit, ale kdo-ví-proč jsem ho zcela nepochopila. No ale nakonec jsem si nechala popsat ruce a jeho taky počmárala a na tričko mu namalovala kočičku (snad to půjde vyprat).

No nic, to je vsjo. Jdem baštit :o) Mějte se zatím krásně.