...až dospějeme. Ale kam?

Včera jsem byla na koncertě Jana Budaře. Těm, kt. ho už takhle krásně na živo viděli, stačí jen tahle první věta. Pro ty ostatní píšu i další řádky, aby jaksi... no aby si ty písničky poslechli a smáli se nebo slzeli, tak jako já :o)

Ještě než jsem nastoupila do vlaku, přišla mi sms od té malé zlobivky, kt. mi dycky něco ukáže a pak mě nechá se v tom ráchat (protože ona už je vyráchaná a není jí pomoci, takže to musí jednoznačně poslat dál, aby se šplouchali i ostatní, jasný), že už je na místě, že máme místa úplně vepředu a že Honza Budař zkouší !!! (možná napsala ještě o jeden vykřičník víc, ale to je asi fuk, že?). Dorazila jsem asi dvacet minut před začátkem koncertu. Budaře jsem sice neviděla, ale zato měl přes mou židli přehozený kabát a tašku a na stole položený klobouk. Ehm... jsem si sedla na jinou židli a nábožně koukala na ty věcičky. Marťa taky koukala. Jsme koukaly... Je pravda, že za chvíli už jsme obě srandovaly a smály se jako blázni (klasika) s tím, že se určitě v té extázi, do kt. se během koncertu dostanem, vrhneme ke klavíru a bude se to celé muset přerušit a noviny o nás budou psát a tak. No nakonec se nic takového nedělo, ale euforie to byla velká i bez toho :o)

Pořadí písniček si samozřejmě nepamatuju, protože jen co se poprvé usmál, byla jsem ztracená (a Marťule se jen smála, šak mě zná), ale tuším, že hned při druhé písničce (Tanečník) vyzval Budař publikum, aby se osmělilo a přišlo tancovat. No netrvalo to přemlouvání dlouho a jedna ručka se zvedla. Marťa mi pak řekla, že ta slečna tancovala už v Balbínce (Balbínova poetická hospůdka v Praze). K ní se pak přidal ještě vytáhlý mladík od našeho stolu. Teda... předvedli něco, co nikdo nečekal. Lidi pískali, pokřikovali, juchali, řvali na celé kolo, tleskali !! No úžasný to bylo; jako by to měli secvičené dopředu ! Budař z toho nic neměl, ale minimálně ryk publika mu zajisté aspoň trochu ten zážitek zprostředkoval :o) (seděl k nám tak nějak napůl zády a napůl xichtem, ale na tparket neviděl).

Chíli hrál poklidné písničky, chvíli do klavíru mlátil tak, že se zdálo, že se ten stařičký ubožáček rozpadne. Ale přežil to. Jak klavír, tak Budař. Pravda, ten ušlechtilý nástroj na tom byl o něco hůř, protože pozbyl strunu. Dlouhý táhlý zvuk se ozýval pokaždé, když na danou klávesu Honzík uhodil (a to jí ani nemusel nadávat). V druhé půlce koncertu se mi zdálo, že při hraní ve výškách se ozývá něco jako cinkání, kt. teda určitě běžně klavír nevydává :o) No Budař sám o sobě říkal, že je klavírní samouk a že teda nezná dril učitelek, kt. velmi rády dokola opakují větu "Nemlať tak do toho!" ... a tudíž trpí každý klavírek, na kt. hraje, protože on hraje opravdu s vervou sobě vlastní a to s vervou tak silnou, že ji některé tyto fortelné nástroje nevydržely a navždy odešly (asi do dřevěného nebe nebo kam).

Budař každou písničku nějak uvedl, povykládal příbeh a nezapomněl zmínit film, ve kt. se vědci potýkají s Bohem. No dá se to najít na YouTube pod názvem "what the bleep do we know", ale je tam toho nějak moc a já se přiznám, že se mi v tom nechce hrabat (taky proto, že bych tomu stejně prd rozuměla). Ale je pravda, že je toho celá série a asi to funguje tak, že dycky nějaký (kvantový) fyzik vysvětluje konkrétní jev (tak trochu Big Bang, ale vlastně vůbec). Viděla jsem akorát tohle video a úplně špatně to teda nevypadá. Tak třeba to někdo z vás zná a pokud ne, tak možná pozná (pokud bude chtít). Mno a taky říkal, že součástí toho videa, kde Ti vědci "bojují" s Bohem, je i cosi, kde zase vědec (pro změnu) ukazuje na skleničkách naplněných destilkou a popsaných pozitivními (Miluji Tě) a negativními (Chcípni!) nápisy a slovy. Krystaly z pozitivních skleniček jsou krásné květinky (jako vločky) zatím co krystaly té destilky z negativně laděných skleniček jsou divně zkroucené. Vzhledem k tomu, že nás tvoří z 60 procent voda...

Kdo ví, jestli je to pravda nebo ne (to video jsem jaksi ještě nenašla), ale něco na tom je. Všechno negativní (ale i pozitivní), co v životě zažijem se v nás ukládá a může se to i různými způsoby projevit (ale nemusí). Tak prej máme být hodní :o)

Napsala jsem toho už víc, než jsem si představovala, takže vám sem hodím už jen písničky a vy poslouchejte ...

Hajzlpapír, chleba a cola
Mezihvězdný
Nikdo neví, co je za smrtí
Makrela
Erekce
Dechovka na přání
Blind from love
Máminy prsa

...a mějte se krásně !

PS: málem bych zapomněla - Stránky Jana Budaře a Eliščin Bandu

Jdeme se družit...

No já jsem tedy spisovatelka, vskutku. Můj blog je úplně narvaný záznamy, že? :o) Ale co nadělám, někdy na to spisování fakt nemám náladu. Ale něco tady mám a podělím se o to s vámi.

Včera jsme byli s prckem mezi lidma ! No považte ... skoro nepředstavitelné, že? Šli jsme se s dítkem družit mezi maminky a děti. V Klecanské škole (a školce) se totiž konají po celý týden pravidelné aktivity Občanského sdružení Pravý Hradec. Malování a jiné tvořeníčko, tanečky a zpívání, cvičení mrňousků a batolat. Mají i nepravidelné aktivity, jako např. tuto sobotu pedig a někdy později seznámení s hudbou (pro rodiče) a dokonce nějakou výuku hudby přímo v rodině (ne jen pro dítě, ale i pro rodiče... pro celou rodinu prostě). Dokonce dávají i lekce klavíru nebo hry na flétnu.

My jsme se vypravili včera (tedy ve čtvrtek) na zpívání a tvoření. Zpívání probíhalo tak, že prcek lítal jako pako dokola a já jsem seděla na bobku a zpívala nebo běhala za ním. Potěšilo mě, že takových pošuků bylo ve třídě víc. Ovšem je třeba dodat, že děturence a zvláště to mé, se rády seznamují s novým prostředím a všechno si musí napřed vyzkoušet. Takže pevně věřím, že to příště už bude lepší a dokonce si i něco zazpíváme. Když paní učitelka (nebo jak se té paní "vedoucí" v tomhle případě říká) vytáhla rumba koule a jiné druhy třískátek a hrkátek, byl prcek první u hromádky nástrojů a vybíral. Pak s tím chvíli hrál a nakonec to pěkně spořádaně vrátil zase na hromádku. Dokonce byl obě písničky pěkně v rytmu. Zpívali jsme o koníčkách (prcek mi seděl na hrbu), kočkách, pejskách, ovečkách a jiném druhu domácího zvěrstva, ale i o jiných věcech, to dá rozum, já už si ale ty písničky nepamatuju. Ale bylo krásné pozorovat, jak některé děti prostě sedí na zadku. To je něco, co fakt neznám.

Druhá hodina byla ve znamení lepení, trhání, stříhání, štětečků... Ale taky toho, že opět některé děti seděly mámán na klíně a lepily a jiné (ano, uvažujete správným směrem) - jako třeba moje - běhalo zase jako to pako kpo místnosti a vždycky se jen na chvíli přišlo mrknout, co to ta máma dělá. Prcek přibehl, mrknul, zkritizoval nebo pochválil průběh a zase odběhl. Za pár minut už takhle běhala i holčička tvořící sousedky a za dalších pár minut i jiné děti a šíleně řvaly. No já jsem se jen smála, protože prcek a jeho divošství opět zapracovali a strhly pozornost více než jednoho dítěte. Maminky se ani moc nesnažily děti brzdit, páč byly taky rády, že se děcka vylétají.

Nakonec jsem tedy vytvořila rybičku vystřihnutou z kartonu a polepenou útržky všeho druhu. Opravdu vypadá, že ji lepilo malé dítě (aniž bych se nějak zásadně snažila). Rybička přijde na zeď a my se příští týden opět vypravíme do světa. A to jsem ještě zapoměla říct, že to celé stálo 40 Kč a že v pondělí asi půjdeme ještě cvičit :o)

Dětem zdar !

Město

Začala jsem psát status a jak vidíte (resp. čtete), je z toho celá poznámka. Zatím mám sice jen první větu, ale komu to vadí, že? Přistihla jsem se totiž, že v poslední době než abych napsala status anglicky, radši na něj dlabu. A tak sem jen házím hudbu nebo linkuju z fleru a mnohdy to doplňuju skřeky a orgastickými výkřiky... Taky žádnou poznámku jsem už dlouho nenapsala, vlastně teď už na ní docela intenzivně pracuju. Třeba bych mohla napsat něco o Szegedu.

Musím uznat, že jsem si to město docela užila. Po cestě tam jsem byla strašně vystresovaná. Především proto, že jsem anglicky nemluvila už ani nevím jak dlouho. A taky se dá říct, že potkávání nových lidí mě kdovíjak netěší. A teď jsem před sebou měla pár dnů v úplně cizím městě s úplně cizíma lidma. No klepala jsem se pěkně. Ještě, že se mnou jela Marie, protože vlastně sama bych tam vůbec nejela.

Pozitivní taky bylo, že jsem se po cestě stavila v Brně a prohlédla si nově oděný byteček té šílené "Číňanky", kt. se učí snad všechny možné i nemožné verze čínštiny a ještě ovládá to krásné čínské zpívání... (protože Číňani nemluví, ale zpívají). NO pěkné to bylo. I na absinth došlo. A ani opilá jsem nebyla ;o)

Cestu jsem tedy nakonec přežila a i seznámení s Peršanem a Japoncem a dalšími lidmi proběhlo v pohodě. Dokonce jsem ze sebe dokázala vydolovat pár vět anglicky a neudělat v nich ani jednu chybu ;o)) Byla jsem i na díze, snad po sto letech ! Neuvěřitelné. Pravda, stihla jsem se i ožrat a opít (jo, je v tom rozdíl). Taky jsem fotila jako blázen a chodila na dlouhé procházky, sama.

Marie mě vzala do největšího kostela v Szegedu. Kecaly jsme tam asi dvě hodiny, aniž by na nás někdo naběhl a vyhrožoval nám vyhozením na dlažbu :o) A byl uvnitř krásně vymalovaný, pořád bylo na co koukat. Ale měli zavřené zpovědnice... to jim neodpustím. Částečně to vynahradili obchůdkem, umístěným přímo v kostele. Nakoupila jsem si tam pohledy a náramek s křížkem a panenkou Marií a taky svůj první růženec, kt. jsem po zbytek pobytu buď žmoulala v ruce nebo hystericky hledala po kapsách či v kabelce.

A viděla jsem snad svůj první Japonský film - nehoda, on přežil, ona ne - jde znovu (amnézie) studovat medicínu - při pitvě on zjistí, že mu na stole leží jeho šílená (při nehodě zabitá) laska - zároveň ho sleduje další holčina a celé je to takové ... psycho ! Moc pěkný ;o) a nejlepší na tom bylo to čvachtání, když se studentíci hrabali ve vnitřnostech... super zvuk :o)

Jo a Tokaji je naprosto boží, slaďoučké víno. Už ho mám doma a těším se na něj jako malá :o) A Uniqum (či jak se to píše) chutná jako naše trošku silnější Becherovka. Když pak na to dáte ještě další Tokaji Muskotály a pak ještě dvě vodky smíchané v džusem, je radost doma až na půdu a komínem ven. Pěkný to bylo :o) Ráno jsem zdrhla, ani jsem se nerozloučila (ne, že bych nechtěla). Tohle utíkání mi fak jde...

Zapamatovala jsem si i něco Maďarsky. Třeba: Mi a neve? - Kamila vagyok, Szeretlek, Szia, Puszi, Egeshegedre, Mi van?, Keszenem... možná bych si vybavila i další věci, ale nemyslím si, že by to bylo nezbytně nutné :o)) (hlavně doufám, že to mám všechno dobře napsané).

Zpátky jsem už jela sama. Kupodivu jsem byla nervozní jen trochu. Zvládla jsem Budapešťské metro i nákup všech možných i nemožných lístků a jízdenek (jen na vlak a na metro ;o) a nespletla jsem si směr a pod. Cesta prostě na pohodu.

Baví vás to ještě? :o)) Jestli ne, tak nezoufejte, už mě stejně nic nenapadá. Fotky ze Szegedu mám už na zdi (další ještě přibydou) a žádné další perly už ze mě rozhodně nevypadnou.

Ačkoli možná přeci jen - dostalo mě, jak je Tisza v Szegedu špinavoučká. Břeh plný odpadků, voda plná plovoucího něčeho, na tom něčem sedí racci, u břehu jsou taky jakési velké hausboty, na kterých se dá půjčit kajak nebo loďka. Kousilínek od řeky je docela živá silnice, od ní vedou k řece schody, na kterých se dá samozřejmě sedět, pokud nejsou zrovna zalité vodou. Musím uznat, že jsem lačně pokukovala po protějším břehu, ale přecházet přes most se mi nechtělo, protože jsem nějak nedoviděla jeho konce a nechtělo se mi bloudit. (i tak jsem se dvakrát ztratila, ale pak zase našla, takže to nebyla taková hrůza)

Když jsem u vody byla poprvé (s Marií) říkala jsem si, co že je to za hnus, ale když jsem tam pak šla dvakrát sama, docela jsem si to místo zamilovala. Se všemi těmi odpadky, racky, pokaděným "podmostím" od holubů, mrtvolkami ptáků v různém stádiu rozkladu (aaaaa... ty bych dokázala očumovat hodiny a hodiny...), rybáři, kt. vypadali jako že tam sedí už hodně let... Nádherně odporná Tisza.

Na druhou stranu je Szeged plný jinanů, macešek a vůbec kytiček všeho druhu a je nádherně čistý. Našla jsem tam i pár soch, na kt. jsem byla zvyklá už z Bratislavy. Třeba sedící unuděnou slečnu nebo klauna, na kterého se dívá z druhé strany ulice elegantní maminka s dítkem :o)

A Szeged rovněž dostává milion bodů za každou velkou louži, do které jsem já mohla s rozběhem skočit a bavit se tím, jak se voda rozstřikuje do okolí :o)

Tak a teď už fakt končím ... Shab Bekheir !