Včera jsem byla na koncertě Jana Budaře. Těm, kt. ho už takhle krásně na živo viděli, stačí jen tahle první věta. Pro ty ostatní píšu i další řádky, aby jaksi... no aby si ty písničky poslechli a smáli se nebo slzeli, tak jako já :o)
Ještě než jsem nastoupila do vlaku, přišla mi sms od té malé zlobivky, kt. mi dycky něco ukáže a pak mě nechá se v tom ráchat (protože ona už je vyráchaná a není jí pomoci, takže to musí jednoznačně poslat dál, aby se šplouchali i ostatní, jasný), že už je na místě, že máme místa úplně vepředu a že Honza Budař zkouší !!! (možná napsala ještě o jeden vykřičník víc, ale to je asi fuk, že?). Dorazila jsem asi dvacet minut před začátkem koncertu. Budaře jsem sice neviděla, ale zato měl přes mou židli přehozený kabát a tašku a na stole položený klobouk. Ehm... jsem si sedla na jinou židli a nábožně koukala na ty věcičky. Marťa taky koukala. Jsme koukaly... Je pravda, že za chvíli už jsme obě srandovaly a smály se jako blázni (klasika) s tím, že se určitě v té extázi, do kt. se během koncertu dostanem, vrhneme ke klavíru a bude se to celé muset přerušit a noviny o nás budou psát a tak. No nakonec se nic takového nedělo, ale euforie to byla velká i bez toho :o)
Pořadí písniček si samozřejmě nepamatuju, protože jen co se poprvé usmál, byla jsem ztracená (a Marťule se jen smála, šak mě zná), ale tuším, že hned při druhé písničce (Tanečník) vyzval Budař publikum, aby se osmělilo a přišlo tancovat. No netrvalo to přemlouvání dlouho a jedna ručka se zvedla. Marťa mi pak řekla, že ta slečna tancovala už v Balbínce (Balbínova poetická hospůdka v Praze). K ní se pak přidal ještě vytáhlý mladík od našeho stolu. Teda... předvedli něco, co nikdo nečekal. Lidi pískali, pokřikovali, juchali, řvali na celé kolo, tleskali !! No úžasný to bylo; jako by to měli secvičené dopředu ! Budař z toho nic neměl, ale minimálně ryk publika mu zajisté aspoň trochu ten zážitek zprostředkoval :o) (seděl k nám tak nějak napůl zády a napůl xichtem, ale na tparket neviděl).
Chíli hrál poklidné písničky, chvíli do klavíru mlátil tak, že se zdálo, že se ten stařičký ubožáček rozpadne. Ale přežil to. Jak klavír, tak Budař. Pravda, ten ušlechtilý nástroj na tom byl o něco hůř, protože pozbyl strunu. Dlouhý táhlý zvuk se ozýval pokaždé, když na danou klávesu Honzík uhodil (a to jí ani nemusel nadávat). V druhé půlce koncertu se mi zdálo, že při hraní ve výškách se ozývá něco jako cinkání, kt. teda určitě běžně klavír nevydává :o) No Budař sám o sobě říkal, že je klavírní samouk a že teda nezná dril učitelek, kt. velmi rády dokola opakují větu "Nemlať tak do toho!" ... a tudíž trpí každý klavírek, na kt. hraje, protože on hraje opravdu s vervou sobě vlastní a to s vervou tak silnou, že ji některé tyto fortelné nástroje nevydržely a navždy odešly (asi do dřevěného nebe nebo kam).
Budař každou písničku nějak uvedl, povykládal příbeh a nezapomněl zmínit film, ve kt. se vědci potýkají s Bohem. No dá se to najít na YouTube pod názvem "what the bleep do we know", ale je tam toho nějak moc a já se přiznám, že se mi v tom nechce hrabat (taky proto, že bych tomu stejně prd rozuměla). Ale je pravda, že je toho celá série a asi to funguje tak, že dycky nějaký (kvantový) fyzik vysvětluje konkrétní jev (tak trochu Big Bang, ale vlastně vůbec). Viděla jsem akorát tohle video a úplně špatně to teda nevypadá. Tak třeba to někdo z vás zná a pokud ne, tak možná pozná (pokud bude chtít). Mno a taky říkal, že součástí toho videa, kde Ti vědci "bojují" s Bohem, je i cosi, kde zase vědec (pro změnu) ukazuje na skleničkách naplněných destilkou a popsaných pozitivními (Miluji Tě) a negativními (Chcípni!) nápisy a slovy. Krystaly z pozitivních skleniček jsou krásné květinky (jako vločky) zatím co krystaly té destilky z negativně laděných skleniček jsou divně zkroucené. Vzhledem k tomu, že nás tvoří z 60 procent voda...
Kdo ví, jestli je to pravda nebo ne (to video jsem jaksi ještě nenašla), ale něco na tom je. Všechno negativní (ale i pozitivní), co v životě zažijem se v nás ukládá a může se to i různými způsoby projevit (ale nemusí). Tak prej máme být hodní :o)
Napsala jsem toho už víc, než jsem si představovala, takže vám sem hodím už jen písničky a vy poslouchejte ...
Hajzlpapír, chleba a cola
Mezihvězdný
Nikdo neví, co je za smrtí
Makrela
Erekce
Dechovka na přání
Blind from love
Máminy prsa
...a mějte se krásně !
PS: málem bych zapomněla - Stránky Jana Budaře a Eliščin Bandu
20. 11. 2009
Jdeme se družit...
No já jsem tedy spisovatelka, vskutku. Můj blog je úplně narvaný záznamy, že? :o) Ale co nadělám, někdy na to spisování fakt nemám náladu. Ale něco tady mám a podělím se o to s vámi.
Včera jsme byli s prckem mezi lidma ! No považte ... skoro nepředstavitelné, že? Šli jsme se s dítkem družit mezi maminky a děti. V Klecanské škole (a školce) se totiž konají po celý týden pravidelné aktivity Občanského sdružení Pravý Hradec. Malování a jiné tvořeníčko, tanečky a zpívání, cvičení mrňousků a batolat. Mají i nepravidelné aktivity, jako např. tuto sobotu pedig a někdy později seznámení s hudbou (pro rodiče) a dokonce nějakou výuku hudby přímo v rodině (ne jen pro dítě, ale i pro rodiče... pro celou rodinu prostě). Dokonce dávají i lekce klavíru nebo hry na flétnu.
My jsme se vypravili včera (tedy ve čtvrtek) na zpívání a tvoření. Zpívání probíhalo tak, že prcek lítal jako pako dokola a já jsem seděla na bobku a zpívala nebo běhala za ním. Potěšilo mě, že takových pošuků bylo ve třídě víc. Ovšem je třeba dodat, že děturence a zvláště to mé, se rády seznamují s novým prostředím a všechno si musí napřed vyzkoušet. Takže pevně věřím, že to příště už bude lepší a dokonce si i něco zazpíváme. Když paní učitelka (nebo jak se té paní "vedoucí" v tomhle případě říká) vytáhla rumba koule a jiné druhy třískátek a hrkátek, byl prcek první u hromádky nástrojů a vybíral. Pak s tím chvíli hrál a nakonec to pěkně spořádaně vrátil zase na hromádku. Dokonce byl obě písničky pěkně v rytmu. Zpívali jsme o koníčkách (prcek mi seděl na hrbu), kočkách, pejskách, ovečkách a jiném druhu domácího zvěrstva, ale i o jiných věcech, to dá rozum, já už si ale ty písničky nepamatuju. Ale bylo krásné pozorovat, jak některé děti prostě sedí na zadku. To je něco, co fakt neznám.
Druhá hodina byla ve znamení lepení, trhání, stříhání, štětečků... Ale taky toho, že opět některé děti seděly mámán na klíně a lepily a jiné (ano, uvažujete správným směrem) - jako třeba moje - běhalo zase jako to pako kpo místnosti a vždycky se jen na chvíli přišlo mrknout, co to ta máma dělá. Prcek přibehl, mrknul, zkritizoval nebo pochválil průběh a zase odběhl. Za pár minut už takhle běhala i holčička tvořící sousedky a za dalších pár minut i jiné děti a šíleně řvaly. No já jsem se jen smála, protože prcek a jeho divošství opět zapracovali a strhly pozornost více než jednoho dítěte. Maminky se ani moc nesnažily děti brzdit, páč byly taky rády, že se děcka vylétají.
Nakonec jsem tedy vytvořila rybičku vystřihnutou z kartonu a polepenou útržky všeho druhu. Opravdu vypadá, že ji lepilo malé dítě (aniž bych se nějak zásadně snažila). Rybička přijde na zeď a my se příští týden opět vypravíme do světa. A to jsem ještě zapoměla říct, že to celé stálo 40 Kč a že v pondělí asi půjdeme ještě cvičit :o)
Dětem zdar !
Včera jsme byli s prckem mezi lidma ! No považte ... skoro nepředstavitelné, že? Šli jsme se s dítkem družit mezi maminky a děti. V Klecanské škole (a školce) se totiž konají po celý týden pravidelné aktivity Občanského sdružení Pravý Hradec. Malování a jiné tvořeníčko, tanečky a zpívání, cvičení mrňousků a batolat. Mají i nepravidelné aktivity, jako např. tuto sobotu pedig a někdy později seznámení s hudbou (pro rodiče) a dokonce nějakou výuku hudby přímo v rodině (ne jen pro dítě, ale i pro rodiče... pro celou rodinu prostě). Dokonce dávají i lekce klavíru nebo hry na flétnu.
My jsme se vypravili včera (tedy ve čtvrtek) na zpívání a tvoření. Zpívání probíhalo tak, že prcek lítal jako pako dokola a já jsem seděla na bobku a zpívala nebo běhala za ním. Potěšilo mě, že takových pošuků bylo ve třídě víc. Ovšem je třeba dodat, že děturence a zvláště to mé, se rády seznamují s novým prostředím a všechno si musí napřed vyzkoušet. Takže pevně věřím, že to příště už bude lepší a dokonce si i něco zazpíváme. Když paní učitelka (nebo jak se té paní "vedoucí" v tomhle případě říká) vytáhla rumba koule a jiné druhy třískátek a hrkátek, byl prcek první u hromádky nástrojů a vybíral. Pak s tím chvíli hrál a nakonec to pěkně spořádaně vrátil zase na hromádku. Dokonce byl obě písničky pěkně v rytmu. Zpívali jsme o koníčkách (prcek mi seděl na hrbu), kočkách, pejskách, ovečkách a jiném druhu domácího zvěrstva, ale i o jiných věcech, to dá rozum, já už si ale ty písničky nepamatuju. Ale bylo krásné pozorovat, jak některé děti prostě sedí na zadku. To je něco, co fakt neznám.
Druhá hodina byla ve znamení lepení, trhání, stříhání, štětečků... Ale taky toho, že opět některé děti seděly mámán na klíně a lepily a jiné (ano, uvažujete správným směrem) - jako třeba moje - běhalo zase jako to pako kpo místnosti a vždycky se jen na chvíli přišlo mrknout, co to ta máma dělá. Prcek přibehl, mrknul, zkritizoval nebo pochválil průběh a zase odběhl. Za pár minut už takhle běhala i holčička tvořící sousedky a za dalších pár minut i jiné děti a šíleně řvaly. No já jsem se jen smála, protože prcek a jeho divošství opět zapracovali a strhly pozornost více než jednoho dítěte. Maminky se ani moc nesnažily děti brzdit, páč byly taky rády, že se děcka vylétají.
Nakonec jsem tedy vytvořila rybičku vystřihnutou z kartonu a polepenou útržky všeho druhu. Opravdu vypadá, že ji lepilo malé dítě (aniž bych se nějak zásadně snažila). Rybička přijde na zeď a my se příští týden opět vypravíme do světa. A to jsem ještě zapoměla říct, že to celé stálo 40 Kč a že v pondělí asi půjdeme ještě cvičit :o)
Dětem zdar !
4. 11. 2009
Město
Začala jsem psát status a jak vidíte (resp. čtete), je z toho celá poznámka. Zatím mám sice jen první větu, ale komu to vadí, že? Přistihla jsem se totiž, že v poslední době než abych napsala status anglicky, radši na něj dlabu. A tak sem jen házím hudbu nebo linkuju z fleru a mnohdy to doplňuju skřeky a orgastickými výkřiky... Taky žádnou poznámku jsem už dlouho nenapsala, vlastně teď už na ní docela intenzivně pracuju. Třeba bych mohla napsat něco o Szegedu.
Musím uznat, že jsem si to město docela užila. Po cestě tam jsem byla strašně vystresovaná. Především proto, že jsem anglicky nemluvila už ani nevím jak dlouho. A taky se dá říct, že potkávání nových lidí mě kdovíjak netěší. A teď jsem před sebou měla pár dnů v úplně cizím městě s úplně cizíma lidma. No klepala jsem se pěkně. Ještě, že se mnou jela Marie, protože vlastně sama bych tam vůbec nejela.
Pozitivní taky bylo, že jsem se po cestě stavila v Brně a prohlédla si nově oděný byteček té šílené "Číňanky", kt. se učí snad všechny možné i nemožné verze čínštiny a ještě ovládá to krásné čínské zpívání... (protože Číňani nemluví, ale zpívají). NO pěkné to bylo. I na absinth došlo. A ani opilá jsem nebyla ;o)
Cestu jsem tedy nakonec přežila a i seznámení s Peršanem a Japoncem a dalšími lidmi proběhlo v pohodě. Dokonce jsem ze sebe dokázala vydolovat pár vět anglicky a neudělat v nich ani jednu chybu ;o)) Byla jsem i na díze, snad po sto letech ! Neuvěřitelné. Pravda, stihla jsem se i ožrat a opít (jo, je v tom rozdíl). Taky jsem fotila jako blázen a chodila na dlouhé procházky, sama.
Marie mě vzala do největšího kostela v Szegedu. Kecaly jsme tam asi dvě hodiny, aniž by na nás někdo naběhl a vyhrožoval nám vyhozením na dlažbu :o) A byl uvnitř krásně vymalovaný, pořád bylo na co koukat. Ale měli zavřené zpovědnice... to jim neodpustím. Částečně to vynahradili obchůdkem, umístěným přímo v kostele. Nakoupila jsem si tam pohledy a náramek s křížkem a panenkou Marií a taky svůj první růženec, kt. jsem po zbytek pobytu buď žmoulala v ruce nebo hystericky hledala po kapsách či v kabelce.
A viděla jsem snad svůj první Japonský film - nehoda, on přežil, ona ne - jde znovu (amnézie) studovat medicínu - při pitvě on zjistí, že mu na stole leží jeho šílená (při nehodě zabitá) laska - zároveň ho sleduje další holčina a celé je to takové ... psycho ! Moc pěkný ;o) a nejlepší na tom bylo to čvachtání, když se studentíci hrabali ve vnitřnostech... super zvuk :o)
Jo a Tokaji je naprosto boží, slaďoučké víno. Už ho mám doma a těším se na něj jako malá :o) A Uniqum (či jak se to píše) chutná jako naše trošku silnější Becherovka. Když pak na to dáte ještě další Tokaji Muskotály a pak ještě dvě vodky smíchané v džusem, je radost doma až na půdu a komínem ven. Pěkný to bylo :o) Ráno jsem zdrhla, ani jsem se nerozloučila (ne, že bych nechtěla). Tohle utíkání mi fak jde...
Zapamatovala jsem si i něco Maďarsky. Třeba: Mi a neve? - Kamila vagyok, Szeretlek, Szia, Puszi, Egeshegedre, Mi van?, Keszenem... možná bych si vybavila i další věci, ale nemyslím si, že by to bylo nezbytně nutné :o)) (hlavně doufám, že to mám všechno dobře napsané).
Zpátky jsem už jela sama. Kupodivu jsem byla nervozní jen trochu. Zvládla jsem Budapešťské metro i nákup všech možných i nemožných lístků a jízdenek (jen na vlak a na metro ;o) a nespletla jsem si směr a pod. Cesta prostě na pohodu.
Baví vás to ještě? :o)) Jestli ne, tak nezoufejte, už mě stejně nic nenapadá. Fotky ze Szegedu mám už na zdi (další ještě přibydou) a žádné další perly už ze mě rozhodně nevypadnou.
Ačkoli možná přeci jen - dostalo mě, jak je Tisza v Szegedu špinavoučká. Břeh plný odpadků, voda plná plovoucího něčeho, na tom něčem sedí racci, u břehu jsou taky jakési velké hausboty, na kterých se dá půjčit kajak nebo loďka. Kousilínek od řeky je docela živá silnice, od ní vedou k řece schody, na kterých se dá samozřejmě sedět, pokud nejsou zrovna zalité vodou. Musím uznat, že jsem lačně pokukovala po protějším břehu, ale přecházet přes most se mi nechtělo, protože jsem nějak nedoviděla jeho konce a nechtělo se mi bloudit. (i tak jsem se dvakrát ztratila, ale pak zase našla, takže to nebyla taková hrůza)
Když jsem u vody byla poprvé (s Marií) říkala jsem si, co že je to za hnus, ale když jsem tam pak šla dvakrát sama, docela jsem si to místo zamilovala. Se všemi těmi odpadky, racky, pokaděným "podmostím" od holubů, mrtvolkami ptáků v různém stádiu rozkladu (aaaaa... ty bych dokázala očumovat hodiny a hodiny...), rybáři, kt. vypadali jako že tam sedí už hodně let... Nádherně odporná Tisza.
Na druhou stranu je Szeged plný jinanů, macešek a vůbec kytiček všeho druhu a je nádherně čistý. Našla jsem tam i pár soch, na kt. jsem byla zvyklá už z Bratislavy. Třeba sedící unuděnou slečnu nebo klauna, na kterého se dívá z druhé strany ulice elegantní maminka s dítkem :o)
A Szeged rovněž dostává milion bodů za každou velkou louži, do které jsem já mohla s rozběhem skočit a bavit se tím, jak se voda rozstřikuje do okolí :o)
Tak a teď už fakt končím ... Shab Bekheir !
Musím uznat, že jsem si to město docela užila. Po cestě tam jsem byla strašně vystresovaná. Především proto, že jsem anglicky nemluvila už ani nevím jak dlouho. A taky se dá říct, že potkávání nových lidí mě kdovíjak netěší. A teď jsem před sebou měla pár dnů v úplně cizím městě s úplně cizíma lidma. No klepala jsem se pěkně. Ještě, že se mnou jela Marie, protože vlastně sama bych tam vůbec nejela.
Pozitivní taky bylo, že jsem se po cestě stavila v Brně a prohlédla si nově oděný byteček té šílené "Číňanky", kt. se učí snad všechny možné i nemožné verze čínštiny a ještě ovládá to krásné čínské zpívání... (protože Číňani nemluví, ale zpívají). NO pěkné to bylo. I na absinth došlo. A ani opilá jsem nebyla ;o)
Cestu jsem tedy nakonec přežila a i seznámení s Peršanem a Japoncem a dalšími lidmi proběhlo v pohodě. Dokonce jsem ze sebe dokázala vydolovat pár vět anglicky a neudělat v nich ani jednu chybu ;o)) Byla jsem i na díze, snad po sto letech ! Neuvěřitelné. Pravda, stihla jsem se i ožrat a opít (jo, je v tom rozdíl). Taky jsem fotila jako blázen a chodila na dlouhé procházky, sama.
Marie mě vzala do největšího kostela v Szegedu. Kecaly jsme tam asi dvě hodiny, aniž by na nás někdo naběhl a vyhrožoval nám vyhozením na dlažbu :o) A byl uvnitř krásně vymalovaný, pořád bylo na co koukat. Ale měli zavřené zpovědnice... to jim neodpustím. Částečně to vynahradili obchůdkem, umístěným přímo v kostele. Nakoupila jsem si tam pohledy a náramek s křížkem a panenkou Marií a taky svůj první růženec, kt. jsem po zbytek pobytu buď žmoulala v ruce nebo hystericky hledala po kapsách či v kabelce.
A viděla jsem snad svůj první Japonský film - nehoda, on přežil, ona ne - jde znovu (amnézie) studovat medicínu - při pitvě on zjistí, že mu na stole leží jeho šílená (při nehodě zabitá) laska - zároveň ho sleduje další holčina a celé je to takové ... psycho ! Moc pěkný ;o) a nejlepší na tom bylo to čvachtání, když se studentíci hrabali ve vnitřnostech... super zvuk :o)
Jo a Tokaji je naprosto boží, slaďoučké víno. Už ho mám doma a těším se na něj jako malá :o) A Uniqum (či jak se to píše) chutná jako naše trošku silnější Becherovka. Když pak na to dáte ještě další Tokaji Muskotály a pak ještě dvě vodky smíchané v džusem, je radost doma až na půdu a komínem ven. Pěkný to bylo :o) Ráno jsem zdrhla, ani jsem se nerozloučila (ne, že bych nechtěla). Tohle utíkání mi fak jde...
Zapamatovala jsem si i něco Maďarsky. Třeba: Mi a neve? - Kamila vagyok, Szeretlek, Szia, Puszi, Egeshegedre, Mi van?, Keszenem... možná bych si vybavila i další věci, ale nemyslím si, že by to bylo nezbytně nutné :o)) (hlavně doufám, že to mám všechno dobře napsané).
Zpátky jsem už jela sama. Kupodivu jsem byla nervozní jen trochu. Zvládla jsem Budapešťské metro i nákup všech možných i nemožných lístků a jízdenek (jen na vlak a na metro ;o) a nespletla jsem si směr a pod. Cesta prostě na pohodu.
Baví vás to ještě? :o)) Jestli ne, tak nezoufejte, už mě stejně nic nenapadá. Fotky ze Szegedu mám už na zdi (další ještě přibydou) a žádné další perly už ze mě rozhodně nevypadnou.
Ačkoli možná přeci jen - dostalo mě, jak je Tisza v Szegedu špinavoučká. Břeh plný odpadků, voda plná plovoucího něčeho, na tom něčem sedí racci, u břehu jsou taky jakési velké hausboty, na kterých se dá půjčit kajak nebo loďka. Kousilínek od řeky je docela živá silnice, od ní vedou k řece schody, na kterých se dá samozřejmě sedět, pokud nejsou zrovna zalité vodou. Musím uznat, že jsem lačně pokukovala po protějším břehu, ale přecházet přes most se mi nechtělo, protože jsem nějak nedoviděla jeho konce a nechtělo se mi bloudit. (i tak jsem se dvakrát ztratila, ale pak zase našla, takže to nebyla taková hrůza)
Když jsem u vody byla poprvé (s Marií) říkala jsem si, co že je to za hnus, ale když jsem tam pak šla dvakrát sama, docela jsem si to místo zamilovala. Se všemi těmi odpadky, racky, pokaděným "podmostím" od holubů, mrtvolkami ptáků v různém stádiu rozkladu (aaaaa... ty bych dokázala očumovat hodiny a hodiny...), rybáři, kt. vypadali jako že tam sedí už hodně let... Nádherně odporná Tisza.
Na druhou stranu je Szeged plný jinanů, macešek a vůbec kytiček všeho druhu a je nádherně čistý. Našla jsem tam i pár soch, na kt. jsem byla zvyklá už z Bratislavy. Třeba sedící unuděnou slečnu nebo klauna, na kterého se dívá z druhé strany ulice elegantní maminka s dítkem :o)
A Szeged rovněž dostává milion bodů za každou velkou louži, do které jsem já mohla s rozběhem skočit a bavit se tím, jak se voda rozstřikuje do okolí :o)
Tak a teď už fakt končím ... Shab Bekheir !
2. 10. 2009
Pračka
Volám prcka, ať mi jde pomoct dát oblečení do pračky. Vším třískne a běží jak o život. Otevře pračku a láduje do ní věci, kt. mu podávám. Pak se zastaví nad Michalovou mikinou a říká: "Táta" a foluje dál. Ukáže mi, kam dát prášek, ale protože je zrovna ta část pračky docela nějaká taková celá umouněná a jsou v ní zbytky pracího prostředku, pomůže mi i s umýváním. Pak nasype prášek (za mé asistence), sám (!!!) nastaví program a jedem :o)
Někdy mě fakt překvapuje, jak se šikovný. A kdybyste věděli, kam už dosáhne. To je nevídané. A kam nedosáhne, tam si přitáhne židli. Teď třeba zrovna teď poslouchá písničky (které si sám zapnul) a během každé písničky běhá dokola v pokojíčku. Pak počká, až začne další, a obíhá nanovo. Taky jsem si všimla, že už docela ovládá myšku, resp. daří se mu kurzor dostat tam, kam potřebuje. Zatím mu to teda chvíli trvá, ale to je (myslím) zcela pochopitelné :o) A s jakou rychlostí dokáže otevírat, zavírat a přemísťovat okna (ta v počítači, samozřejmě). To byste nevěřili. Dvacet oken otevřených jednou klávesovou zkratkou, kt. nemůžu odhalit! A kolikrát jsem přišla k ICQ a musela jsem psát zprava doleva, než jsem přišla na to, jak se z Blízkého Východu dostat zpátky do Evropy :o)
A jde mu i vysávání, akorát mu vždycky vemu vysavač, když se sací hubice začne přemísťovat směrem k peřinám, oknům, dveřím či skříním. Přeci jen vysátý koberec bohatě postačí k mé spokojenosti.
No ale abyste si nemysleli... před chvílí mi zdrhnul ven a donesl mi dáreček - krásnou hromádku hlíny až do obýváku. Donos a pod nos. Nebo třeba osolený čaj, to je taky lahůdka - ještě jačí máslo a člověk je rázem zase v Asii. Jak snadné :o)
A jak poctivě sprchuje všechny svoje hračky. Sám je špinavý od hlavy po paty, ale hračky musí být v rychtiku. Teď tady strašně čuchá k éterickému oleji a dělá "ble". NO, po pravdě, nedivím se mu. Zrovna tenhle nevoní nijak valně.
JO a taky jsem mu dneska zas velmi nepromyšleně dala papíry a propisku do pokojíčku. Výsledkem je popsaná ta světlá lajna mezi kachličkami v obýváku, tričko a stůl. V bloku není po čárce skoro památky, až na pár motolic, kt. nevím, co znamenají. Prcek se mi to teda snažil vysvětlit, ale kdo-ví-proč jsem ho zcela nepochopila. No ale nakonec jsem si nechala popsat ruce a jeho taky počmárala a na tričko mu namalovala kočičku (snad to půjde vyprat).
No nic, to je vsjo. Jdem baštit :o) Mějte se zatím krásně.
Někdy mě fakt překvapuje, jak se šikovný. A kdybyste věděli, kam už dosáhne. To je nevídané. A kam nedosáhne, tam si přitáhne židli. Teď třeba zrovna teď poslouchá písničky (které si sám zapnul) a během každé písničky běhá dokola v pokojíčku. Pak počká, až začne další, a obíhá nanovo. Taky jsem si všimla, že už docela ovládá myšku, resp. daří se mu kurzor dostat tam, kam potřebuje. Zatím mu to teda chvíli trvá, ale to je (myslím) zcela pochopitelné :o) A s jakou rychlostí dokáže otevírat, zavírat a přemísťovat okna (ta v počítači, samozřejmě). To byste nevěřili. Dvacet oken otevřených jednou klávesovou zkratkou, kt. nemůžu odhalit! A kolikrát jsem přišla k ICQ a musela jsem psát zprava doleva, než jsem přišla na to, jak se z Blízkého Východu dostat zpátky do Evropy :o)
A jde mu i vysávání, akorát mu vždycky vemu vysavač, když se sací hubice začne přemísťovat směrem k peřinám, oknům, dveřím či skříním. Přeci jen vysátý koberec bohatě postačí k mé spokojenosti.
No ale abyste si nemysleli... před chvílí mi zdrhnul ven a donesl mi dáreček - krásnou hromádku hlíny až do obýváku. Donos a pod nos. Nebo třeba osolený čaj, to je taky lahůdka - ještě jačí máslo a člověk je rázem zase v Asii. Jak snadné :o)
A jak poctivě sprchuje všechny svoje hračky. Sám je špinavý od hlavy po paty, ale hračky musí být v rychtiku. Teď tady strašně čuchá k éterickému oleji a dělá "ble". NO, po pravdě, nedivím se mu. Zrovna tenhle nevoní nijak valně.
JO a taky jsem mu dneska zas velmi nepromyšleně dala papíry a propisku do pokojíčku. Výsledkem je popsaná ta světlá lajna mezi kachličkami v obýváku, tričko a stůl. V bloku není po čárce skoro památky, až na pár motolic, kt. nevím, co znamenají. Prcek se mi to teda snažil vysvětlit, ale kdo-ví-proč jsem ho zcela nepochopila. No ale nakonec jsem si nechala popsat ruce a jeho taky počmárala a na tričko mu namalovala kočičku (snad to půjde vyprat).
No nic, to je vsjo. Jdem baštit :o) Mějte se zatím krásně.
27. 9. 2009
Prckovy třetí nározky ... díl druhý
V pátek jsme dali konečně prckovi zbytek dárků. Je pravda, že Veselá mašinka stále číhá u Kosmase na vyzvednutí, ale necháme si ji až na Vánoce, pač další dárky už by asi nebyly to pravé ořechové.
Dostal tedy ty brusle, od babičky magnetickou knížečku se zvířátkama a čokošku se 70 procenty kakaa. Od nás v pátek ještě dostal Lego a od zlé tety, kt. ho nutila o prázdninách turismovat (a to i do kopce !!! považte !!!) krásné dva angličáky (Bleska McQueena a Hipíka).
Lego taťka postavil (a pak znova já, když ho prcek rozbral na prvočinitele) a musím uznat, že s ním zatím ani jednou netřísknul (prcek, ne taťka) a hraje si s ním ukázkově (až jsem fakt překvapená). A rozhodně to není poslední Lego, kt. ten náš malý raubíř dostal. Hlavně tedy proto, že i mě baví si s ním hrát...
Angličáky si ihned zamiloval. Dokonce ani fotit jsem je nemohla. A když už se tedy mladý pán uvolil a za účelem zpravodajství mi je zapůjčil, bedlivě na celou akci dohlížel a ihned po skončení focení si prohlédl fotky a autíčka znovu naaranžoval a fotilo se znovu (obě fotky jsou téměř stejně, ale klientovi je třeba vyhovět, že). Zprvu teda víc žral Hipíka. Zatím co se Blesk nezaujatě válel po koberci, Hipík se chudák dusil v prckově křečovitě sevřené pěsti. To bylo v pátek... dneska už je poměr mezi autíčky téměř stejný. Hraje si pěkně s oběma. A tříská s nima taky s oběma stejně.
Na bruslích už jsme byli i venku, jak jsem psala minule. Trochu se mu ještě pletou nohy a vypadá v těch bruslíkách všelijak, ale zdá se, že základní princip pochopil. Jsme teď ve vyučovací fázi jedna - přední kolečko zcela zabržděné a vyhovuje nám to tak všem třem. Prcek není z pádů kdo-ví-jak nadšený, ale prozatím se nebojí, což je fajn.
Knížku má taky rád. Vyskládá si zvířátka na stůl a hledá je v soupisce na zadní straně. Ovšem už to není taková prča jako v pátek, takže se začíná rozlézat po zbytku knížky a zvířata řadí (nevím podle jakého klíče) na jednotlivé stránky (je tam k tomu i text, ale ten sveřepě ignoruje). Dá šest zvířat na jednu stranu a šest na druhou. Tygr ve větších, sup ve vodě, šimpanz na poušti apod. Ale podporuju jeho svéhlavého ducha a nekecám mu do toho. Ovšem když se začnou zvířata válet po zemi, je na čase mu knížečku neústupně sebrat...
Tož tak.
A ještě fotky
Dostal tedy ty brusle, od babičky magnetickou knížečku se zvířátkama a čokošku se 70 procenty kakaa. Od nás v pátek ještě dostal Lego a od zlé tety, kt. ho nutila o prázdninách turismovat (a to i do kopce !!! považte !!!) krásné dva angličáky (Bleska McQueena a Hipíka).
Lego taťka postavil (a pak znova já, když ho prcek rozbral na prvočinitele) a musím uznat, že s ním zatím ani jednou netřísknul (prcek, ne taťka) a hraje si s ním ukázkově (až jsem fakt překvapená). A rozhodně to není poslední Lego, kt. ten náš malý raubíř dostal. Hlavně tedy proto, že i mě baví si s ním hrát...
Angličáky si ihned zamiloval. Dokonce ani fotit jsem je nemohla. A když už se tedy mladý pán uvolil a za účelem zpravodajství mi je zapůjčil, bedlivě na celou akci dohlížel a ihned po skončení focení si prohlédl fotky a autíčka znovu naaranžoval a fotilo se znovu (obě fotky jsou téměř stejně, ale klientovi je třeba vyhovět, že). Zprvu teda víc žral Hipíka. Zatím co se Blesk nezaujatě válel po koberci, Hipík se chudák dusil v prckově křečovitě sevřené pěsti. To bylo v pátek... dneska už je poměr mezi autíčky téměř stejný. Hraje si pěkně s oběma. A tříská s nima taky s oběma stejně.
Na bruslích už jsme byli i venku, jak jsem psala minule. Trochu se mu ještě pletou nohy a vypadá v těch bruslíkách všelijak, ale zdá se, že základní princip pochopil. Jsme teď ve vyučovací fázi jedna - přední kolečko zcela zabržděné a vyhovuje nám to tak všem třem. Prcek není z pádů kdo-ví-jak nadšený, ale prozatím se nebojí, což je fajn.
Knížku má taky rád. Vyskládá si zvířátka na stůl a hledá je v soupisce na zadní straně. Ovšem už to není taková prča jako v pátek, takže se začíná rozlézat po zbytku knížky a zvířata řadí (nevím podle jakého klíče) na jednotlivé stránky (je tam k tomu i text, ale ten sveřepě ignoruje). Dá šest zvířat na jednu stranu a šest na druhou. Tygr ve větších, sup ve vodě, šimpanz na poušti apod. Ale podporuju jeho svéhlavého ducha a nekecám mu do toho. Ovšem když se začnou zvířata válet po zemi, je na čase mu knížečku neústupně sebrat...
Tož tak.
A ještě fotky
Malý bruslař
Prcek dostal k nározkám brusle. Koupili jsme je na mimibazaru (jak jinak) za krásné čtyři stovky a splňují přesně to, co by brusle pro děti splňovat měly.
jsou vysoké - kvůli kotníkům
jsou variabilní - kvůli rostoucí nožce (17 - 24 cm)
jsou trpělivé - kvůli bezpečnosti dětí a snadnému učení (přední kolečko jde buď úplně zabrzdit nebo se točí jen dopředu nebo se točí klasicky dopředu i dozadu)
jsou necudné - dvě zadní kolečka se dají spojit k sobě nebo rozpojit podle toho, jak to prťousovi jde (když jsou od sebe, brusle jsou více stabilní)
Jsou to teda pořádné mašiny a jsou i o dost těžší, než ty klasické brusle z našich mladých let (čtyři kolečka a dva pásky přes boty), ale snad to nebude velká překážka :o)
No posuďte sami
jsou vysoké - kvůli kotníkům
jsou variabilní - kvůli rostoucí nožce (17 - 24 cm)
jsou trpělivé - kvůli bezpečnosti dětí a snadnému učení (přední kolečko jde buď úplně zabrzdit nebo se točí jen dopředu nebo se točí klasicky dopředu i dozadu)
jsou necudné - dvě zadní kolečka se dají spojit k sobě nebo rozpojit podle toho, jak to prťousovi jde (když jsou od sebe, brusle jsou více stabilní)
Jsou to teda pořádné mašiny a jsou i o dost těžší, než ty klasické brusle z našich mladých let (čtyři kolečka a dva pásky přes boty), ale snad to nebude velká překážka :o)
No posuďte sami
25. 9. 2009
Poprvé ve školce
Sbalila jsem bačkory, pití podepsané Míša zlobivec :o), hromadu náhradního oblečení, kdyby se milostpán pochcal a šlo se. Soukromá skolka Jahůdka na Černém Mostě je pro děti do šesti let a funguje vlastně jen ve čtvrtek a v úterý během lekcí angličtiny pro rodiče. V ostatní dny je otevřená herna, probíhá cvičení s dětmi, hudebka apod. Za čtyři hodiny tam člověk nechá 250 Kč (za předplacených deset vstupů pa 2000 Kč). Moc příjemné místo. Pěkně zařízené, s trampolínou a spoustou hraček, velkou červenou pohovkou a křesly a hromadou místa. Může tam být max. 15 dětí a podle jejich počtu jsou tam buď dvě nebo jen jedna teta.
Tetušky jsou moc příjemné a vysmáté a velmi ochotné. Má četná varování braly obě s úsměvem s tím, že tohle někdy děti dělají a že se mlátí navzájem apod., což mě dost uklidnilo :o)) V pohodě jsme s kamarádkou odešly na kafčo a dětičky zůstaly ve školce na pospas tetám (nebo naopak?).
Vyzvedávaly jsme je před polednem. Děti i tety spokojené. Jen jeden chlapeček plakal, že chce prckovy červené bačkůrky. No nedala jsem mu je, že...
Tetušky mi řekly, co prcek dělal, že byl až na excesy na pískovičky v pohodě, ani o něm nevěděly. Neplakal a nikomu schválně neubližoval, netřískal hračkama apod. Přiznávám se, že mě to potěšilo, protože jsem čekala velkou řadu stížností na to, jak je zlý a divoký a já nevím, co ještě. A ono nic. Tety ho vždy přiměly se dotyčnému "opískovanému" dítěti omluvit a šlo se dál. Pěju tedy chválu nejen na vychovatelky ze školky, ale i na prcka. Zvládli to všichni tři !
Dokonce dětičky i tvořily a dostala jsem na provázku zavěšenou modrou a žlutou hvězdu a mezi nimi zelený nosatý měsíček, všechno bujaře vymalované vodovkama.
Zbytek odpoledne už probíhal poklidně a protože byl prcek zlehka unaven (v noci nespal mezi třetí a pátou a vstávali jsme po šesté hodině), už tak moc neřádil, takže žádné dítě toho dne již nepřišlo k úhoně. Sice mi pak na chvíli zaklimbal v metru, ale ve vláčku už zase skákal jako čamrda. Podařilo se mi zaklínit si nohu mezi sedadla a když jsem mu ji vytáhla, vrazil ji tam v zápětí znovu a co myslíte... spolucestující měli o zábavu postaráno.
U vlaku nás čekal táta a šlo se dom. Čtvrtek tímto hodnotím jako velmi povedený !
Tetušky jsou moc příjemné a vysmáté a velmi ochotné. Má četná varování braly obě s úsměvem s tím, že tohle někdy děti dělají a že se mlátí navzájem apod., což mě dost uklidnilo :o)) V pohodě jsme s kamarádkou odešly na kafčo a dětičky zůstaly ve školce na pospas tetám (nebo naopak?).
Vyzvedávaly jsme je před polednem. Děti i tety spokojené. Jen jeden chlapeček plakal, že chce prckovy červené bačkůrky. No nedala jsem mu je, že...
Tetušky mi řekly, co prcek dělal, že byl až na excesy na pískovičky v pohodě, ani o něm nevěděly. Neplakal a nikomu schválně neubližoval, netřískal hračkama apod. Přiznávám se, že mě to potěšilo, protože jsem čekala velkou řadu stížností na to, jak je zlý a divoký a já nevím, co ještě. A ono nic. Tety ho vždy přiměly se dotyčnému "opískovanému" dítěti omluvit a šlo se dál. Pěju tedy chválu nejen na vychovatelky ze školky, ale i na prcka. Zvládli to všichni tři !
Dokonce dětičky i tvořily a dostala jsem na provázku zavěšenou modrou a žlutou hvězdu a mezi nimi zelený nosatý měsíček, všechno bujaře vymalované vodovkama.
Zbytek odpoledne už probíhal poklidně a protože byl prcek zlehka unaven (v noci nespal mezi třetí a pátou a vstávali jsme po šesté hodině), už tak moc neřádil, takže žádné dítě toho dne již nepřišlo k úhoně. Sice mi pak na chvíli zaklimbal v metru, ale ve vláčku už zase skákal jako čamrda. Podařilo se mi zaklínit si nohu mezi sedadla a když jsem mu ji vytáhla, vrazil ji tam v zápětí znovu a co myslíte... spolucestující měli o zábavu postaráno.
U vlaku nás čekal táta a šlo se dom. Čtvrtek tímto hodnotím jako velmi povedený !
22. 9. 2009
Pečeme buchty
Prcka docela baví pomáhat mi při vaření. Tentokrát si přitáhl židli a vetřel se mi do receptu na tradiční české buchty. Těsto už jsem měla hotové, rozválené a připravené na plnění. Nasypala jsem mu do misečky skořici a dali jsme se do práce.
Rozválené plátky těsta se sice docela lepily k pracovní desce, ale nakonec to až tak nevadilo; hlavně, že se do nich vešlo potřebné množství švestek (většinou bohužel jen čtvrtka či půlka). Prcek si vždycky vzal plátek těsta, položil na něj švestečku, mocně posypal skořicí a čekal na cukr. Pak to nějak splácal dokupy, pořádně tomu nafackoval, obalil ještě ve skořici a položil stranou :o)
Je vám určitě jasné, že skořice byla naprosto všude. Na hlavě, na plotýnce u sporáku, na zemi, na olbečení... i v čaji nakonec :o)
Další várku těska prcek rozválel sám a plnili jsme dál. Buchet nakonec bylo dost, jak je vidět na fotkách. Původně jich mělo být jen 12 :o)) Hodnotím to tak, že nejlíp se mně osobně povedla poslední buchta. Ale tak to už se mnou bývá. A platí to i pro pečení cukroví. Nejlíp se mi vždycky povede poslední várka - aneb když už se konečně dostanu do varu a jde mi to, je konec :o)
Tentokrát mám pro vás i fotky, jen se prosím připravte na ne moc dobrou mobilovou kvalitu. Je to docela rozmazané, ale můžu za to já, protože jsem z nějakého důvodu vůbec nebyla schopna se plně soustředit ;o) (umatlané ruce a příliš aktivní dítě)
Rozválené plátky těsta se sice docela lepily k pracovní desce, ale nakonec to až tak nevadilo; hlavně, že se do nich vešlo potřebné množství švestek (většinou bohužel jen čtvrtka či půlka). Prcek si vždycky vzal plátek těsta, položil na něj švestečku, mocně posypal skořicí a čekal na cukr. Pak to nějak splácal dokupy, pořádně tomu nafackoval, obalil ještě ve skořici a položil stranou :o)
Je vám určitě jasné, že skořice byla naprosto všude. Na hlavě, na plotýnce u sporáku, na zemi, na olbečení... i v čaji nakonec :o)
Další várku těska prcek rozválel sám a plnili jsme dál. Buchet nakonec bylo dost, jak je vidět na fotkách. Původně jich mělo být jen 12 :o)) Hodnotím to tak, že nejlíp se mně osobně povedla poslední buchta. Ale tak to už se mnou bývá. A platí to i pro pečení cukroví. Nejlíp se mi vždycky povede poslední várka - aneb když už se konečně dostanu do varu a jde mi to, je konec :o)
Tentokrát mám pro vás i fotky, jen se prosím připravte na ne moc dobrou mobilovou kvalitu. Je to docela rozmazané, ale můžu za to já, protože jsem z nějakého důvodu vůbec nebyla schopna se plně soustředit ;o) (umatlané ruce a příliš aktivní dítě)
fotky
21. 9. 2009
Prckovy třetí nározky :o)
Za prvé si musím mohutně postěžovat na místní super-hyper-super-truper-markety, které nemají ani řapíkatý celer, natož cokoli méně běžného. Třeba čerstvé maliny, kt. když je člověk potřebuje nejvíc, fakt nemaj naprosto nikde. Ovšem vsadím se s vámi, o co chcete, že v prosinci budou k dostání naprosto běžně. Nutno však podotknout, že v ovo-zelu na Masaryčce (u Vietnamců) je mají ;o) a možná i v Holešovicích, ale tam jsem fakt v sobotu nejela. Nesehnala jsem ani vlašské ořechy !! A to jsem si - debil - našla recepty takřka podzimní. No proč mít ořechy na podzim, když je jejich sezona...že. Logicky !
No, takže nakupování opravdu stálo za to. Creme fraiche (nad i má být stříška, ale myslíte, že vím, kde ji vzít?) taky neměli, ale to jsem jim posléze odpustila, když jsem se ve své kuchařské alfě i omeze dočetla, že ji mají jen ve speciálních obchodech :o) Aneb čti recepty až do konce, káčo !
Tak... nakupovat jsme tedy byli dvakrát a stejně jsem nakonec musela improvizovat, čož mě neba, protože pokud je recept napsaný s uzenou šunkou, má se dělat s uzenou šunkou (alespoň napoprvé... ať člověk ví, jak to "správně" chutná.) Ale samozřejmě se vynalézavosti meze nekladou. A taky jsou lidé, kt. recepty nepotřebují vůbec. Já to nejsem, takže popojedem.
Na mimibazaru/mimiaukci jsem prckovi napřed vyhrála LEGO (hasičské auto) a posléze koupila brusle (naprosto luxusní, nastavitelné, na několik let, bezpečné). U Kosmase jsem ještě objednala Veselou mašinku a gratulovala si, jaká jsem skvělá matka :o))
Och, jak jsem se spletla. LEGO bude až tento týden a knížku taky půjdu vyzvednout až zítra (nározky mělo to ubohé dítě v sobotu). Naštěstí ale máme babičku, která tomu našemu zlobidlu koupila nejen čokoládu se 70 procenty kakaa (tu prcek rozbalil jako první a během minuty z ní zbyla jen polovina!!), ale taky úža magnetickou knížku s hromadou zvířátek. Prcek si ji zamilloval a já taky ;o)
Brusle se mu taky líbily a dokonce v nich už i "jezdil", ale bude to asi na dlouho. Taky proto, že najít tady někde cestu bez šutrů vhodnou kbruslení je skoro nemožné. Ovšem z hlediska bezpečnosti je určitě lepší jezdit až do jara doma po koberci :o)
No, když už jsem tak nakupovala, bylo by asi fajn říct, co jsem vařila. Vybrala jsem si schválně zářijová čísla Apetitu z let 2007 - 2009 a nakonec vařila toto:
Quiche s šunkou, rajčaty a rukolou - recept zatím na webu není (aktuální číslo)
Přiznávám se, že kdyby mě pozoroval nějaký špičkový kuchař, spáchal by sebevraždu. Speciálně když jsem dělala šarlotky. Narvat ty nasáklé toasty do pidi-misek (z kysané smetany)... to tedy bylo něco! Nakonec to ale všechno dobře dopadlo a šarlotky po vyklopení z misek krásně držely tvar (skoro jako na fotce u receptu). Jen příště musím vymačkat z rozmrzlých malin vodu a koupit skutečný crame fraiche a nenahrazovat ho zakysankou (zakysanou smetanou).
Tak to je vše. Fotky nemám. Odešel foťák a nenechal adresu a mobil fakt večer už fotit nezvládá. Ale dort ještě bude a musíme prckovi dodat další dva dárky, takže se nermuťte a vyčkejte času :o)
Jo a pokud si myslíte, že prcek něco z toho, co jsem tak pracně vařila, jedl, tak jste na omylu. Zdlábl jen ořechový chleba. Šarlotku jsme mu s Michalem sežrali, protože už měl stejně tu čokoládu... že jo ;o)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)