Indiáni

Uf, tak jsem to přežila. A to mě ani nepotkala ta strašlivá větrná smršť, protože jsem odjela o den dřív. Byla jsem tam vlastně jen na jednu noc a myslím, že to bohatě stačilo :o)

Rok: 2010
Místo: Kosový (kosí) potok, lokalita Slavkovský les

V Praze jsme s rošťákem nasedli na vlak a po krásných luxusních vedrem (a to zdaleka nebyl takový hic, jako když jsme jeli zpátky) prosycených třech hodinách jsme vystoupili v Plané u Mariánských lázní. Tam nás vyzvedla kámoška a frčeli jsme na louku. Tedy vlastně na louky. Jedna spodní. Druhá horní. My byli samozřejmě v té horní, ale nebyla to taková hrůza, do kopečka se šlo jen polehounku a chvilinku.

Tee-pee, bederní roušky, sheltery, potok nahoře unavený a malinký, dole bujarý a rozjásaný a (co bylo nejdůležitější) - náááádherně stuuuudenýý. V potoce jsem prala na kusu šutru jako na valše, umývalo se tam nádobí (ekologicky a to tedy tak, že se do nádoby buď nabraly šutříky a trochu se rýžovalo anebo tak, že se prostě utrhnul kousek trávy a tím se to celé vytřelo), brouzdaly se tam děti a v jeho spodní části se pak oblažovali dospělí (děti samo taky, protože indiáni jsou otužilí a to tak, že se v té ledovici koupalo i roční dítě a ani neceklo), rozdělávání ohně od jiskřičky (ocilka, ostrý šutr, připravený troud, prsk, jiskřička do troudu, troud do jedné ruky, druhou na to zlehka přimáčknout takové ty drobné větvičenky z lesa, pak to celé hořící dát do větších větviček atd.) - nevěřila bych tomu, kdyby to kámoška ukázkově nepředvedla ve snaze uvažit oběd, vaření v kotlíkách či nasucho v pánvi, spaní u ohně, prouzené naprosto všechno, co bylo ve stanu, dlouhé černé vlasy, indiánská jména, mokasíny, naprostý veget a pohoda.

Do toho všeho lítalo to moje splašené děcko jako magor, takže jsem moc odpočinku neužila, ale to koupání, praní na šutru a sušení na louce bylo natolik luxusní, že na celou tu akci budu ještě dlouho vzpomínat.

Krásné bylo, když mi foťáček zahlásil po prvním spuštění prázdnou batery, takže se spoléhám pouze na foťák kámošky, kterou ale potkal uragán a následný slejvák, pročež zachraňovala sousední tee-pee (protože její bylo potrháno kousek od místa, na kt. původně stálo) a následně i oblečení ze svého létajícího tee-pee a na foťáček a pár dalších věcí v tom děsivém kolotoči zapomněla. Nezbývá než doufat, že se kartička s tolik chtěným obsahem ještě vzpamatuje.

Aano, vidím vám tu otázku na očích - čůralo se a kadilo se do latríny, nad níž byla natažená celta. No prostě tureckej záchod. Děti mohly čurkat na krajích louky nebo vyhopsat nahoru po svahu. Ostatně - napravo borovice, nalevo smrky. Krásná úžlabinka, akorát kdyby ty stromy nepadaly, když "trochu" fouklo v tu sobotu...

A jeden zázrak na konec: v té úžlabince nebyl signáleček, takže když jsem ve vlaku zpátky zjistila, že jsem si v tee-pee zabudla zbrusu nový cínový náhrdelník, psala jsem na všechny strany a doufala, že se ta zvěst donese kámošce dřív, než se mému dárku něco stane. No donesla se. Po slejváku se na chvíli rozjasnilo, sms-ka přišla, kámoška za pomoci ostatních po-ma-lu rozbalila to, co zbylo z úplně nového !!!! tee-pee a pod jednou z dřevěných tyčí ho našla. Pak signál zmizel (anebo možná zmizel hned poté, co sms došla). Takže náhrdelník si užil svých několik minut slávy a já si vzpomenu na indiány pokaždé, když ho budu mít na krku :o)

Howgh !